Pokochejte se barevnou přehlídkou ve stínu stromů

Zaradují se z nich nejen naše oči, ale taky ježci a žáby, kterým stinné zátiší uprostřed zeleně přijde v letním žáru vhod. Aby tady rostliny prospívaly, musíme nejdřív zjistit, jaký typ stínu pod stromy panuje. Až podle toho vybereme správný druh.

Nejvíc sucho a temno bývá pod jehličnany, hustě větvenými korunami dubů, buků, převislých jerlínů, dále pod stromy s velkými listy, jako jsou katalpa či jírovec maďal. Bříza hluboký stín nevrhá, zato spolu s topolem, vrbou či lípou spotřebují nejvíc vody. Suchá půda však může být také pod skrovnými stromy, jako jsou sakury, okrasné jabloně, jemnolisté javory, hloh nebo třeba dřezovec, jejichž světlé koruny dovolují překvapivě i slunomilným letničkám, aby pod nimi předvedly svůj půvab.

Přízemně rostoucí škornice (Epimedium) a barvínek (Vinca), jenž má rovněž plazivé stálezelené výhonky, můžeme použít místo trávníku i jako nejedovatý herbicid, protože rostou tak hustě, že plevelům nedají vůbec šanci.

Podobnými atributy se chlubí hluchavka žlutá (Lamium galeobdolon) neboli pitulník. Je to takový obojživelník z říše rostlin, prospívá stejně dobře na slunci i v úplném stínu. Jemný kakost oxfordský (Geranium x oxonianum) umí prakticky totéž, i u něj však platí, že v temnu kvete slaběji.

Zato kostival (Symphytum) a jeho asi o metr nižší příbuzný z čeledi brutnákovitých plicník (Pulmonaria) se co do počtu květů nedá množstvím světla omezovat, za což jsou jim vděční hlavně opylovači.

Záhony kolem kmenů pomůže oživit naše lesní divoženka měsíčnice vytrvalá (Lunaria rediviva) s hrozny voňavých, fialkových květů a trvanlivými šešulkami, které nosí po odkvětu. Pozoruhodnou výdrž má také sluncovka kalifornská (Eschscholzia californica), letnička s hedvábitými, nejčastěji žlutými květy a ohromnou chutí se vysemeňovat. Štěstím září pouze pod stromy s prořídlou korunou, které ji nepohrouží do celodenního stínu.

Rostlinám usnadníme start tím, že do půdy před výsadbou šetrně zapracujeme štědrou dávku dobře vyzrálého kompostu a listovky, což výrazně zvýší její úrodnost a zdokonalí schopnost udržet si vláhu. Půdní kondicionér v podobě rozloženého listí totiž působí jako houba schopná nasát velké množství vody. Když povrch půdy ještě dostatečně zamulčujeme, snížíme odpar vody na minimum.

Mnoho listnáčů běžně pěstovaných v zahradách u rodinných domů vrhá tzv. šachovnicový stín. Sluneční paprsky pronikají skrz listy a větve na zem, kde to ve slunečném dni vypadá, jako by někdo rozházel stovky drobných zrcátek. Působivá hra světla a stínu rozšiřuje paletu použitelných rostlin, jelikož tento typ stínu, panuje-li celý den, odpovídá třem hodinám plného slunečního svitu. Také půdní vlhkost je tu zpravidla vyšší.

K nejoblíbenějším trvalkám s dekorativními listy a neméně pěknými květy, snášejícím blízkost stromových kořenů patří bohyška (Hosta) a čechrava (Astilbe). Dřív, než se vyklubou ze země, potěší nás mističkovými květy čemeřice (Helleborus).

Na nich je sympatické to, že po odkvětu ani s podzimem nikam nemizí a svými kožovitými listy krášlí okolí ještě v zimě, kdy se na holých větvích hortenzie (Hydrangea) třepotají už jen suchá květenství v béžových odstínech. V létě však tahle nádherná keřovitá rostlina hraje veselými barvami, třebaže se na ni sluníčko neusmívá. Jako by jí stačila zlatá záře vycházející z květů, které v dlouhých svících střádá popelivka Przewalského (Ligularia przewalskii).

Nepřehlédnutelná trvalka se snadno kombinuje, zvlášť působivě vypadá po boku rodgerzie (Rodgersia podophylla), jejíž listy berou dech svou velikostí. Těžko lze uvěřit, že jde o příbuznou drobných lomikamenů. Kdo má rád květy v modré barvě a k tomu listy se stříbrnou kresbou, toho uchvátí pomněnkovec (Brunnera macrophylla) Jack Frost.

V těch partiích, kde přírodě dovolíme, ať si čaruje, jak se jí zlíbí, by neměl chybět starý dobrý kokořík (Polygonatum) či kapradina jménem pérovník pštrosí (Matteuccia struthiopteris). Jsou to rostliny, které se pomocí podzemních výběžků dravě rozšiřují do všech světových stran. (Možná vědí, že jim to tak sluší nejvíc.)

Pokud spadané listí nepovažujeme za rušivý prvek, ale jako součást přirozeného koloběhu, uděláme dobře, když aspoň část necháme ležet na zemi. Když jej do země nevtáhnou žížaly, rozpadne se samo a přispěje k rovnováze půdního života i lepší struktuře zeminy, která bude načechranější, lépe propustná a okysličená.