Podzim patří pestrým tykvím

Tykev řadíme mezi tykvovité rostliny stejně jako okurky, melouny nebo lagenárie. Vlastní rod tykev je poměrně obsáhlý, zahrnující bezmála třicet druhů.

Všechny pocházejí z tropických a subtropických oblastí Nového světa. Původně je pěstovali indiáni, kteří využívali především na tuky bohatá semena. Plody původních planých rostlin byly velmi hořké, a proto nepoživatelné. Vysušené plody se používaly jako nádoby, hudební nástroje a dekorativní předměty.

Nejčastěji se dnes využívají pouze tyto druhy tykví: tykev obecná (Cucurbita pepo), tykev velkoplodá (Cucurbita maxima), tykev muškátová (Cucurbita moschata), tykev fíkolistá (Cucurbita ficifolia) se používá jako podnož a tykev pomíchaná (Cucurbita argyrosperma). Převážná většina tykví, se kterými se u nás můžeme setkat, je odvozena od tykve obecné (cukety, kabačky, patisony) a tykve velkoplodé (oblíbený Goliáš, Veltruská obrovská a další).

Rod tykev je nesmírně pestrý a variabilní. Tykve se velmi snadno kříží a vznikají tak stále nové tvary a barvy. To umožnilo šlechtitelům získat velkou škálu odrůd. Jsou mezi nimi odrůdy vhodné na zpracování v kuchyni, na využití semen, na dlabání na Halloween a také dekorativní tykvičky. Hranice mezi jedlými a okrasnými tykvemi je nepatrná, protože i jedlé jsou dekorativní a mnohé dekorativní jsou jedlé a chutné.

Velmi oblíbené jsou drobnější, velmi tvarově i barevně variabilní tykvičky. Základem je tykev obecná (Cucurbita pepo). Plody mají hruškovitý, kulovitý, podlouhlý nebo žaludovitý tvar s povrchem hladkým, žebernatým nebo bradavičnatým. Barvy mohou být zelené, smetanově bílé, žluté, oranžové i vícebarevné.

Tykev muškátová (Cucurbita moschata) má popínavý růst a její plody, ať již kulovité, nebo různě zploštělé či protáhlé, v plné zralosti obsahují množství cukru a karotenu. Hodí se pro přípravu pyré, polévky i džemu. Využívá se při šlechtění okurek, protože obsahuje gen rezistence viru žluté mozaiky cukety.

Tykev olejná (Cucurbita pepo var. oleifera) je plazivá tykev s kulovitými plody, jejíž elipsovitá semena jsou tmavě zelená, a hlavně bez pevné slupky.

Tykve jsou teplomilné, proto je vyséváme, případně vysazujeme až v druhé polovině května. Mnohdy je výhodnější je vysít přímo na záhon. Rostlina lépe zakoření a není tak citlivá na přísušek. Vzhledem k obrovskému množství hmoty, které za sezonu vytvoří, musíme rostliny dobře živit. Pěstujeme je na živných a humózních záhonech a během sezony ještě přihnojíme. Také vody spotřebují poměrně hodně. Z praktického hlediska tykve dělíme na letní (cukety, patisony), které sklízíme nevyzrálé a křehké, a na zimní, které necháváme zcela vyzrát, abychom je mohli skladovat.

Sklízíme je s krátkou stopkou. Ukládáme je na suché místo s teplotou nad 12 °C. Dobře vyzrálé tykve s pevnou slupkou vydrží až do jara. Tykve s tenkou slupkou (Hokkaido) spotřebujeme dříve.

Tykve jsou variabilní a snadno se kříží, proto nelze doporučit používat semena ze sklizených plodů k dalším výsevům. Nelze totiž odhadnout, co nám vyroste.