Článek
„Jsme na Valašsku, nebylo tedy naším úmyslem zakládat japonskou zahradu nebo park ve francouzském stylu, kde by nesměl zakutálený balón pocuchat fazónu rostlinám. Prostě jsme chtěli dostatek volného místa pro běhání a hry dětí a občas spolu posedět venku,“ vysvětluje Josef. „Dali jsme přednost rovinaté zahradě, aby se dala snadno sekat tráva. Vykáceli jsme staré ovocné stromy, které již mnoho plodů nerodily, a vysadili jsme nové. Hlavně hrušně a jabloně, zkoušeli jsme i broskvoně, ale těm se tady nedaří.
Je pravda, že zpočátku jsme pozvali zahradního architekta. Byli tu dokonce dva. Jenomže v jejich návrzích byly samé skalky, vysypané cestičky, a to se nám nelíbilo. Tak jsme se s manželkou Monikou rozhodli udělat zahradu podle svého vkusu.“
Pohoda letní kuchyně
Na zahradě stojí moderní dřevostavba, v níž Kovářovi bydlí, a proti ní je prostorná zastřešená letní kuchyně. V ní členové rodiny ve dnech, kdy to počasí dovolí, velmi rádi tráví společně s přáteli svůj volný čas. Je tu skutečně všechno, co hospodyně potřebuje a ještě mnohé navíc. A jak vznikala? V nedalekém Santově stála blízko přehrady malá opuštěná dřevěnice, určená ke zboření. Josef s kamarády ji rozebrali a trámy použili na stavbu letní kuchyně.
Sedíme na lavici u masivního stolu pod starými dřevem vonícími trámy a povídáme si s Josefem. Okolo je ještě spousta volného místa, kde by mohli sedět další hosté. Josef však uvažuje: „V okamžiku, kdy něco postavíte, zjistíte, že by to šlo udělat jinak. Letní kuchyni bych chtěl větší, vejde se nás sem hodně, ale mohlo by nás tu být ještě víc.“
Sbírky a trofeje
Kromě vybavení plynovým sporákem, nerezovým dvojdřezem, chladničkou, mikrovlnkou a dokonce i pípou má v letní kuchyni dominantní postavení mohutný krb uprostřed. Ten, podobně jako ostatní kamenické práce, zhotovil kamarád Josef Sekula.
Obdivujeme krásné staré předměty na poličkách i zavěšené na trámech. Jsou tu celé sbírky nejrůznějších nožů, sklenic, lahví, hrnců, dále kotlíky, dlabané dřevěné mísy i keramické nádoby, formy na pečení, proutěné košíky, síta, kola od vozů a zvonce. O špalek na sekání dříví je opřená velká dřevěná palice, která kdysi sloužila vojákům na zatloukání kolíků stanových hangárů.
Přehlídnout nemůžeme ani sbírku srnčího paroží. Trofeje získal dědeček Moniky. Jsou pečlivě zdokumentovány, na každé je vzadu zapsáno, kdy a kde k úlovku došlo, například: 12. 8. 1952, 9.00 hodin, Kobylí potok. Mnoho dalších kovaných předmětů – svícnů, nářadí ke krbu a podobně, je pak dílem Josefa, který je uměleckým kovářem.
Úly z topolů a lípy
Při procházce zahradou jsme překvapeni velkými dřevěnými figurami. Josef sice říká, že to se dřevem neumí, ale tyto dřevořezby vytvářel motorovou pilou on sám. Některé jsou vyřezané jen tak pro radost, jiné slouží jako úly pro včely, které chová starší syn.
„Žádné předlohy jsem neměl, prostě jsem vyřezával podle vlastní fantazie. Nejlépe se mi pracuje se dřevem topolu nebo lípy, protože nepraská,“ vysvětluje Josef.
Nemusíme všechno vlastnit
Poblíž domu stojí studna s rumpálem, která tu byla již dříve. Má pouze novou stříšku a obezdění. Je hluboká 8,5 metru a stále funkční. Vodu z ní používají Kovářovi na zalévání, pro napouštění jezírka a plnili jí také bazén.
„Bazén už jsme zrušili. Zjistili jsme, že jeho údržba je časově náročná, musíte napustit třicet kubíků vody, každý den kontrolovat čističku, používat chemické přípravky, a pak třeba celý týden nikdo bazén nevyužije,“ vypočítává Josef. „Podobné je to se saunou. Máme ji sice vzadu, ale už jsme v ní nebyli asi pět let. Vyžaduje totiž přípravu dřeva na zátop, úklid a další potřebné práce. Je daleko pohodlnější zajet do města a za padesátikorunu se s kamarády vykoupat v krytém bazénu a třeba si i zajít do sauny. Když je člověku dvacet pět let, chce mít všechno svoje vlastní – bazén, saunu, ale jak čas běží, zjistí, že toho vlastně moc nepotřebuje. A že je jednodušší využívat možností mimo vlastní území.“
Příroda a tvořivost
Při procházce zahradou nám Josef ukazuje moruše, japonský javor, myrtu, léčivou routu vonnou, jostu – křížence angreštu s černým rybízem a další dřeviny. Zastavujeme se před sklípkem vyhloubeným do svahu zahrady. Je vyzděn hodonínskou klenbovkou a čelní stěnu má z pískovce těženého z místního kopce Klenova. Zásoby vína pocházejí z vinic v Blatnici a ve Velkých Pavlovicích.
Jezírko za dřevostavbou vůbec nevypadá jako umělé, kvetou v něm lekníny, své větve nad ním sklánějí vrba rezavá a smuteční, poblíž se rozrůstá ostružina. „Necháváme jezírko zarůst, prostě to svěřujeme přírodě,“ vysvětluje Josef.
O kus dál nacházíme objekty vlastní výroby, jako je kovový sušák na prádlo nebo houpačka pro děti. Jiné věci ještě čekají, až přijde jejich čas a fantazie a šikovné Josefovy ruce je v něco přetvoří. Například z velkého kusu hořického pískovce budou jednou sluneční hodiny, z obřího sudu by měla vzniknout chaloupka pro vnuka. A Josefovým snem je také vybudovat středověkou kovárnu s krásnými muzejními kusy. Při jeho výtvarných schopnostech a sběratelské vášni nepochybujeme o tom, že tu jednou malé muzeum kovářství skutečně otevře.