Pnoucí dřeviny oživí fasádu domu

Pnou se po konstrukcích, některé druhy jsou samopnoucí, jiné zase vyžadují oporu. Mají minimální nároky na prostor, takže jsou vítané v malých, stísněných prostorech (např. předzahrádka, balkon, terasa). K jejich přednostem patří mj. rychlost růstu a schopnost vytvořit velké množství listové hmoty.

Před výběrem vhodného pnoucího druhu zvážíme styl architektury našeho domu - některé druhy jsou totiž schopné plochu zcela pohltit, jiné zase působí vzdušně a lehce a poslouží spíše jako jemný doplněk. Abychom byli úspěšní při volbě daného druhu pnoucí dřeviny, promyslíme rovněž, jaké možnosti mu nabízí zamýšlené stanoviště. Které jsou nejzajímavější?

Vytrvalý, plazivý nebo popínavý až 20 m dlouhý liánovitý keř s přísavnými kořínky. Kmen je ve spodní části dřevnatý, větvený. Listy jsou neopadavé, 3 až 5 cm velké, kožovité, lesklé. Květy vyrůstají v polokulovitých okolících, jsou drobné, žlutozelené. Plodem jsou modročerné bobule, které na rostlině vydrží až do jara. Bobule jsou pro člověka jedovaté, pro ptáky ale ne.

Břečťan kvete v září až říjnu, vykvétá nejdříve přibližně v 8. až 10. roce života. Latinské jméno je odvozeno od řeckého slova hedra, které znamená sedátko (břečťan přisedá na podklad).

Nároky na stanoviště: Prospívá dobře na humózních, výživných půdách, mírně kyselých až neutrálních. Vhodný stín, polostín, pne se sám po zdech, kamenech, s úspěchem funguje i jako půdopokryvná rostlina.

Tato popínavá dřevina se došplhá až do výšky 20 m. Šplhá po zdech domů i po stromech. Pochází z východní Asie, domácí je v Japonsku, Korei a na Dálném východě.

Nádherné listy jsou střídavé, opadavé, jednoduché, většinou trojlaločné, s pilovitým okrajem. Na podzim dochází před opadem k výraznému zbarvení listů do oranžové až karmínové barvy. Pne se pomocí víceramenných úponků, které jsou zakončené koncovými přísavnými destičkami.

Květy jsou malé a zelené, vykvétají nejčastěji od června do července. Plodem je tmavě modrá až černá bobule, která je většinou ojíněná.

Loubinec má ohnivě červené podzimní listy. Je-li pěstován ve volné půdě, mohou být jeho výhony až 12 m dlouhé. K podložce se přichycuje úponky, zakončenými přísavnými destičkami. Rozvětvené úponky nenesou v mládí žádné přísavné destičky, ale jsou hákovitě zakončené a jen nezřetelně ztloustlé. Jakmile se dotknou pevné podložky, vzepřou se navzájem větve úponek a přiloží se vedle sebe. Během dvou dnů ztloustnou jejich zakřivené špičky, zbarví se světle červeně a stanou se z nich terčíky, které ze svých buněk vylučují zprvu vazký, později tuhnoucí tmel, kterým se k podložce velmi pevně přilepí.

Asi 12 cm velké, dlanitě dělené listy na podzim červenají a později opadávají. Nenápadné, bělozelené květy (od června do srpna) vyrůstají v latách pod listy. Jsou vonné a bývají často navštěvovány včelami, kdežto modravé bobule velikosti hrachu jsou oblíbenou podzimní potravou ptáků.

Aby se loubinci pětilistému dařilo, potřebuje slunce, polostín, vlhko, prospívá v hlinitých propustných půdách.

Pěstování: Loubinec vyžaduje slunné nebo polostinné stanoviště. Na osluněných místech je podzimní zbarvení výraznější. Zemina musí být jednotná nebo hlinitohumózní. Během vegetační doby vydatně zaléváme. Tato rostlina potřebuje stabilní oporu nebo mřížovou konstrukci. Přezimuje pod širým nebem se zimním krytem. Za sucha v bezmrazých dnech mírně zaléváme. Od srpna hnojíme každých osm týdnů.

Na uvolněných, po zemi se povalujících výhonech se mohou vyskytnout houbové choroby.

Na podzim se mohou mladé rostliny vysadit do květináče, který se vejde do otvoru nějaké baňaté nádoby. Jeho ohnivě červené listy budou vypadat jako vytékající láva. Hodí se také pro pěstování jako bonsaje.

Existuje asi 10 druhů. Pochází z východu USA a východní Asie. Patří mezi dřevnaté pnoucí rostliny. Bývá také nazývána jako modrý déšť nebo modrý akát.

Dokáže dorůst až do 20 m výšky s rozpětím 10 m. Listy se zvlněným okrajem vyrůstají střídavě, dosahují délky 15 až 35 cm.

Kvete hroznovými květy buď fialově, růžově, bíle, nebo namodrale. Plodem je chlupatý lusk. Vistárie se často využívá k obrůstání pergol. Na konci léta se nové výhony zkracují.

Potřebuje lehkou půdu bohatou na živiny, teplé a slunné stanoviště. Při vyšších mrazech může omrznout některá nadzemní část nebo dokonce celá. V tomto případě je nutné mrtvé výhony odřezat - pak rostlina znovu obrazí. Lépe odolává chorobám v bezvápenité půdě. Pro kvalitní vzhled je důležitá pravidelná zálivka.

Na konci léta (v srpnu) se zkracují boční výhony asi na 15 cm , což je asi 4 až 6 listů. Tyto zkrácené výhonky znovu sestřihneme v zimě (v únoru) na 8 až 10 cm, což jsou 2-3 očka.

Hlohyně šarlatová je stálezelený keř vysoký 2 až 5 m. Má tuhé, vytrvalé, na okraji vroubkovitě pilovité listy, asi 4 cm dlouhé, s krátkými řapíky, které přežívají více než jednu vegetační sezonu. Křivolaké větve a větévky nesou 2 až 3 cm dlouhé ostré konce. Špinavě bílé květy vykvétají koncem května a začátkem června. Z oplozených květů se pak vyvíjejí asi 6 mm velké malvičky. Listy jsou leskle zelené, plody jeřabinově oranžové, zůstávající na keřích tak dlouho, dokud je nesezobou ptáci.

Skvěle poslouží pro stříhaný živý plot, zaujme jako solitéra, hodí se do skupinových výsadeb, dá se pěstovat i v nádobách. Aby prospívala, potřebuje slunce, polostín, vlhko a propustné půdy. Hlohyně snese dobře řez a tak je velmi často vedena po stěnách budov, které v podzimních měsících nabývají zajímavého vzhledu. Tento keř nesnáší teplotní změny.

Teprve za tři až pět let vyroste tato opadavá samopnoucí stínomilná liána do krásy.

I tak jsou ale její rozložité rostliny po celý rok pastvou pro oči. Světle zelené olistění raší už v dubnu a brzy se zbarví do tmavozelena. V červnu a červenci se objevují plochá tkvětenství, která mají na obvodu velké bílé květy. Přetrvávají na rostlině dlouho. Na podzim se listy zbarví žlutě, opadají a odhalí se nádherná skořicově hnědá kůra propletených větví. Zkrášlí staré zdi, skalky a velké kameny, také může popnout staré stromy, zdi domů a zděné ploty.

Sice se poměrně pevně přichytí k podkladu příčepivými kořínky, ale starší, ztloustlé a rozložité výhony silně obrostlé větvičkami a listy se po dešti někdy vyvracejí a rozlamují. Potřebují včas podepřít kůly nebo šetrně vyvázat. Vyžaduje kyselejší, čerstvou, stále mírně vlhkou propustnou kyprou půdu s málo rozloženým, hrubým humusem a stinná nebo polostinná místa. V jílovitých a v ulehlých hlinitých půdách živoří. Nesnáší vápno!

Na slunných místech spotřebuje mnoho vody, proto je nutné často a dostatečně zalévat. Navíc silnější sluneční záření vyvolává časnější jarní rašení. Pozdní mrazíky pak mohou předčasně vyrašené mladé listy poškodit. Délka výhonů dosahuje do 10 až 15 metrů.

Neprořezává se, pouze se odstraňují odumřelé nebo napříč rostoucí výhony. Má krásné, deset centimetrů dlouhé listy; žluté podzimní zbarvení; květy v červnu a červenci přitahují hmyz. Tento keř je plně mrazuvzdorný.

Opadavý, 1 až 3 m vysoký, bohatě větvený keř dosti podobný zimolezu tatarskému. Na rozdíl od něj má ale mladé větve chlupaté a stejně tak i květní stopky. Květy jsou zpočátku obvykle bílé, později nažloutlé až jemně načervenalé. Kvete v květnu až červnu.

Preferuje výživné půdy, hlinité, sušší až mírně vlhké, slabě kyselé až neutrální. Plody jsou pravděpodobně podobně jedovaté jako plody zimolezu tatarského.

Je to nenáročný druh, kterému vyhovuje slunné stanoviště a běžná zahradní půda, bývá také vysazován podél silnic, neboť je poměrně odolný vůči zimnímu solení a může působit i jako zvuková clona nebo jako větrolam.

Tato pnoucí opadavá dřevina je nápadná svými velkými srdčitými listy. Dobře snáší stín a po opoře se ovíjí do 6 až 10m výšky. Květy podobající se tvarem dýmce (v květnu až červenci) má nenápadné, žlutozelené, plodem jsou tobolky. Hodí se k popnutí budov a sloupů či pergol ve stiných polohách. Tvoří velmi hustou korunu velkých srdčitých listů.

Daří se mu na hlinitých, humózních půdách, v polostínu až stínu.

Hezky oživí zdi, ploty nebo stěny, ale také je ideální ochranou před zvědavými pohledy.

Dekorativní sytě zelené listy mají široce srdčitý tvar a vzájemně se překrývají. Na pěstování je podražec poměrně nenáročný. Nesnáší příliš prudké slunce. Kvůli velké odpařovací ploše potřebuje hlavně v létě mnoho vody. Důležitá je vhodná svislá opora, např. z napnutých drátů nebo latěk.

Bujně rostoucí popínavý keř vhodný k větším pergolám, trelážím či sloupům. Pochází z jihovýchodní části USA. Opadavý, neoplétavý keř. Dlouhé, křivolace větvené větve dosahují výšky 6 až 10 m. Květy jsou velmi nápadné, krásné, dlouze trubkovité, oranžově červené, až 9 cm dlouhé. Kvete v červenci až září. Plodem je dlouhá tobolka.

Vyžaduje teplou a slunnou polohu, výjimečně mírné přistínění, při silnějším zastínění téměř nekvete. Nejlépe se mu daří v živné, propustné půdě, uspokojivě roste i v písčitých a suchých půdách, na jižním nebo jihozápadním stanovišti.

V krutějších zimách může namrzat, je mrazuvzdorný do -23 až -26 °C, podle stupně vyzrálosti. V chladnějších oblastech je proto vhodná zimní přikrývka jako ochrana před zimním sluncem.

Řez je obvykle nutný pro tvarování rostlin a pro jejich udržení v požadovaném prostoru, provádíme jej na jaře obvykle ve druhé polovině dubna, kdy již poznáme, které výhony jsou zdravé a začínají nalévat pupeny. Snáší i poměrně silný řez, kvete na letorostech, takže tím ani neomezíme kvetení. Při tvarování je třeba výhony vyvazovat, volně rostoucí výhony příliš trčí do prostoru.

Jemně stavěná opadavá ovíjivá liána dorůstá výšky 4-8 m. Působí elegantně a jemně svým hustým, rovnoměrným a sytě zeleným olistěním. Je vhodná pro pokrytí různých besídek, pergol nebo zdí. Pochází z Číny a Japonska.

Listy jsou pětičetné, v mírných zimách částečně vytrvalé, temně zelené. Květy jsou různopohlavé, fialově hnědé, poskládané do úzkých hroznů, které jsou při olistění nenápadné. Kvete v květnu, plodem je jedlá okurkovitá bobule, u nás ale dozrává jen vzácně.

Relativně nenáročná, otužilá dřevina (v mládí může namrzat). Vyhovuje jí místo na slunci i v polostínu. Roste v každé zahradní půdě, jestliže není příliš suchá. Vyžaduje oporu - treláž, mříže, nebo vodicí dráty.