Článek
Orlíčky (Aquilegia) ve volné přírodě najdeme po celé severní polokouli. Z Evropy pochází orlíček obecný A. vulgaris. U nás patří mezi ohrožené druhy. Roste v otevřených lesích, na křovinatých stráních nebo loukách. Má skloněné, středně velké, typicky ostruhaté modré, řidčeji bílé, růžové až lila květy. Podobá se svým horským příbuzným – orlíčku alpskému (Aquilegia alpina) a orlíčku černofialovému (A. atrata).
Šlechtěním vzniklo mnoho nových barev a barevných kombinací, dokonce i plnokvěté variety bez ostruh nebo s květy směřujícími vzhůru. Původní druhy ze Severní Ameriky, jakými jsou A. formosa, A. canadensis či A. chrysantha se vyznačují delšími ostruhami a pestrými květy v červené, oranžové a žluté barvě.
Až neuvěřitelných 15 cm měří ostruhy A. longissima. Jeho žluté květy dokonce voní. Příjemná je také ananasová vůně A. fragrans s krémovými, často levandulově tónovanými květy a výškou okolo 15 až 40 cm.
Pěstební nároky
I přes svůj křehký vzhled orlíčky úspěšně odolávají mrazům, větru i dešti. Spokojeně rostou v polostínu až mírném zastínění, při dostatečné zálivce snesou i slunce.
Většina záhonových orlíčků miluje hlubokou, vlhkou, živinami bohatou propustnou zeminu, klidně i s větším podílem jílovitých částic.
Skalničkové typy, jako jsou A. saximontana, A. jonesii, A. flabellata či voňavý, čokoládově hnědý A. viridiflora vyžadují dokonale drenážovanou štěrkovitou půdu.
Před výsadbou zapracujeme do půdy rozmělněný kompost, kterým rostliny rovněž mulčujeme.
Na skalku i mezi stromy
Hlavním obdobím květu je květen, červen. Nakvetlé rostliny obchody často nabízejí už od poloviny dubna.
Podle druhu dorůstají do výšky 10 až 90 cm. Malé druhy prospívají na skalkách, v korytech a vyvýšených záhonech. Střední až vysoké uplatníme mezi trvalkami, na loučce a pod dřevinami. Esteticky zapůsobí především ve velkém počtu.
Pevné stonky s květy se hodí k řezu.
Půvabný doprovod
Trsy delikátních zelených až modrozelených, vzácně panašovaných listů vytvářejí ideální podklad zářivým narcisům a jiným časným cibulovinám.
Barvu květů se snažíme přizpůsobit okolní výsadbě. Pestrobarevným odrůdám sluší klidná společnost bílých lupin (Lupinus), žlutokvěté variety zazáří před temným olistěním ploštičníku (Cimicifuga simplex, skupina Atropurpurea) a s modrými orlíčky dokonale ladí žlutý upolín (Trollius) a fialový kakost lesní (Geranium sylvaticum).
Pěstitelské tipy
Orlíčky jsou trvalky, ale jen s krátkou životností. Na záhoně v perfektní kondici vydrží tři až čtyři roky.
Trsy nedělíme, těžko se ujímají. Raději dáme volnost semínkům, která se sypou z uschlých měchýřků. Spolehlivě klíčí, ale invazivní nejsou.
Mezi jednotlivými druhy a odrůdami snadno dochází ke křížení. Původní vzhled zachováme buď jejich důkladnou izolací, anebo pěstěním jediné variety.
Při suchu jsou tyto rostliny z čeledi pryskyřníkovitých náchylné k padlí.
Potrápit je mohou mšice, housenky a minující hmyz. Mšice spláchneme proudem vody, poškozené listy seřízneme, vyraší nové.
Pastičky nastražíme na hlodavce, kteří mají na svědomí záhadně se ztrácející listy, poupata i květy.