Článek
Na vině je jíl
V létě, kdy se na zahrádce plahočíme s konvemi, se představa o permanentně vlhkých záhonech zdá idylická. Ovšem za trvalou vlhkostí stojí většinou jíl, a právě ten má v zimě na svědomí životy jinak houževnatých rostlin. Proč?
Protože jílovitá zemina je složená z droboučkých částic, které se lepí dohromady. Voda tak nemůže snadno odtékat, nedostatečný je i přísun kyslíku. Četné trvalky uvězněné v takových podmínkách nepřežijí, hnijí. Buď se utopí, nebo udusí.
Ohrožené skupiny
Trvalek, které citlivě reagují na přemokření, je mnoho. Většinou pocházejí z oblastí se suchým klimatem. Které to jsou?
Trvalky s dužnatými listy a stonky, jemnými chloupky či trny, stříbřitým a šedomodrým zbarvením, např. rozchodníkovec (Hylotelephium), máčka (Eryngium), řebříček (Achillea), zavinutka (Monarda), svatolina (Santolina), mavuň (Centranthus), pelyněk (Artemisia).
Stálezelené rostliny, mezi něž patří juka (Yucca), některé mnohokvěty (Kniphofia), hvozdík (Dianthus), levandule (Lavandula), devaterník (Helianthemum).
Cibuloviny a hlíznaté rostliny, jako jsou kosatce bradaté (Iris barbata), montbrécie (Crocosmia) či liliochvostec (Eremurus).
Řešením je vylepšení půdy
Pokud tyto zahradní trvalky nehodláme vyměnit za bažinné, nezbývá než vylepšit půdní vlastnosti. Jak na to?
Do půdy jednoduše zapracujeme optimální množství buď hrubozrnného (nikoli jemného maltového!) písku, nebo drobného štěrku.
Samozřejmě pomůže kvalitní kompost či listovka, které navíc přilákají žížaly a ostatní užitečné živočichy, jejichž tunýlky propustnost a provzdušnění půdy podporují.
Výsledkem by měla být hmota drobtovité struktury, která umožňuje odvádět přebytečnou vodu a propouštět kyslík potřebný pro dýchání kořenů.