Něžné čarování paní zimy

Navzdory zimním dřímotám nabízí zahrada kouzelnou podívanou, pokud v ní bují houští s pestrou borkou a kuráží kvést. Svídy, kaliny, bez i jiné keře, které se přes sezonu skromně ukrývaly v pozadí, teď vynikají v celé kráse. A potvrzují, že pěkné koutky se rodí z odvahy pustit do nich barvy.

Vítanou vzpruhou v osiřelé zahradě je kultivar Britzensis vrby bílé (Salix alba) s pruty v barvě zralých broskví, která nevybledne ani po letech v suché květinové vazbě. Vitální milovnice slunce a vláhyplné půdy roste do výšky kolem tří metrů. S hlavou na kmínku pak ještě o metr až dva výš.

Chceme-li úmyslně vzbudit pozornost, lhostejno, zda na slunci či ve stínu, povoláme svídy. Brilantní červení oslňuje svída bílá (Cornus alba) Sibirica, limetkovou žlutí svída výběžkatá (C. sericea) Flaviramea a oranžovými výhony s karmínovým ombré svída krvavá (C. sanguinea) Midwinter Fire. Bezproblémové keře mají stálé místo v dřevinných ostrůvcích, živých plotech a také na svazích, jimž brání v sesuvu.

Aby výhony neztratily jiskru, stříháme je každé druhé až třetí předjaří na krátké pahýlky. Oplývají velkou regenerační silou, takže místo nezůstane bez barev dlouho.

Pokreslit zahradu uhlově temnými linkami můžeme pomocí výhonů vrby černající (Salix myrsinifolia), ohrožené členky naší flóry. Z volné přírody ji přesazovat nesmíme, to bychom porušili zákon, ale ze zahradnictví klidně. Sebevědomě vystupuje před světle omítnutými zdmi nebo v doprovodu zlatolistých konifer a bledě panašovaných keřů typu aukuba (Aucuba japonica) či brslen Fortuneův (Euonymus fortunei).

Větrolam z tisu či jiný tmavý podklad, před kterým by snaha vzácné vrby ohromit vyzněla naprázdno, volá po abstraktních malůvkách bílou křídou. Hravě je zvládne ostružiník (Rubus cockburnianus) se šlahouny pokrytými bělavou vrstvičkou vosku. Pozor však na něj, patří k umělcům s velkým rozmachem. Odnožuje dokonce v suché, kyselé a jílovité půdě. I kvůli zachování čistě bílé barvy je rozumné, když ho každý rok v březnu zkrátíme na 10 cm a přihnojíme výživou na růže.

Nikomu, kdo projde kolem, neunikne. Každý se otočí a udiví: Co to tu tak krásně voní? Kalina bodnantská (Viburnum bodnantense) přece! Nad jejími sladkobolně růžovými květy, které rozvěšuje v holých větvích podle rozmarů počasí od prosince do března, málokdo ohrne nos. Nadto je s ní snadné pořízení. Prospívá bez řezu, toleruje lehký zástin stromů i sušší půdu.

Sladce navoněnou krásku se snaží trumfnout vilín, jehož žluté, oranžové nebo červené třepenité květy vydechují kořenité aroma po dobu až šesti týdnů. Když se den vypěkní, má obzvlášť svůdný tón. Nevoní ale každá odrůda. Komu na tom záleží, měl by do zahradnictví zavítat, když vilín kvete, což může být klidně teď, v únoru až březnu.

Ani bříška prstů nezůstanou ošizena, když do zahrady, nejlépe do útulného slunného zátiší, kam nedoléhá studený vítr, vysadíme magnólii. Pupeny, nalité už z loňska, se dokonale přizpůsobily chladu. Cenný obsah s budoucími květy chrání popelavě šedá kožešinka, měkká, hebká a mazlivá jako chmýří na úplně maličkatých sýkorkách.

O dotek žadoní také korovité stélky terčníku zedního, což je lišejník tuctový, všude hojně k vidění, ale krásný a kuriózní. Patří k nejpomaleji rostoucím organismům na Zemi. Je však plodný a přirůstá i v zimě, takže netrvá věčnost, než ze skromného chasníčka bezu vykouzlí pozlátkem obalený přelud zářící do daleka. I na kůře ostatních listnáčů dělá svým zjevem radost a není důvod jej odtamtud vypuzovat.