Největší zahrádkářské zajímavosti

Jen těžko si lze představit zahradu bez stromů a keřů, jejich krásných květů, dekorativní kůry, barevných, někdy velmi chutných plodů a zajímavých listů.

S podzimní změnou počasí a světelných podmínek stahují opadavé listnáče své živiny do kmene a kořenů. Listy přestávají vytvářet chlorofyl (zelené barvivo) a odhalují barevné pigmenty, díky kterým získává konec sezóny kouzelnou atmosféru.

Řapíky nevyživovaných listů se od větví snadno uvolňují a listy padají k zemi. Dřeviny tak předcházejí nadměrné ztrátě vody či polámání větví, které by hrozilo po každé sněhové nadílce či námraze.

Listy nabízejí širokou škálu přitažlivých tvarů, které, když se nápaditě zkombinují, zajistí trvalou podívanou v každé roční době.

Nejen tvar, ale i velikost, tloušťka a textura listů se odvíjejí od podmínek, které panují na stanovišti, odkud rostlina pochází. Zatímco listy slunomilných druhů ze Středomoří bývají menší a tužší, jelikož mají dostatek světla pro fotosyntézu, listy rostlin žijících ve stínu jsou velké a spíše tenčí, aby účelně využily i slabé světlo, které k nim dopadá.

Rostliny s dužnatými, chlupatými nebo uzounkými listy lépe vzdorují vysokým teplotám a ztrátě vody.

Některé listy jsou tvarované tak, aby odváděly vodu od středu rostliny, jiné naopak připomínají trychtýř, aby nepřišly o jedinou kapku.

Není snad jediná venkovská zahrádka, ve které v létě u plotu nekvete slunečnice. Slunečnice roční (Helianthus annuus) je letnička. Snadno klíčí ze semen vysetých přímo do volné půdy v první půlce května. Jedlá olejnatá semena sesbíraná po odkvětu využijeme v kuchyni třeba při nakličování nebo do pečiva. V zimě se o ně podělíme s ptáčky.

Slunečnice je spolu s ostatními hvězdicovitými (složnokvětými) rostlinou velice mazanou. To, co se nám na první pohled zdá jako jeden velký, klidně až 30 cm široký květ, je ve skutečnosti úbor složený ze dvou typů květů. První, docela malinké trubkovité kvítky, z nichž po opylení vznikají plody, se shlukují do hustého terče uprostřed.

Aby opylovači slunečnici neminuli, vábí je na druhé, daleko nápadnější, nejčastěji zářivě žluté květy. Těm říkáme jazykovité a okolo temného středu tvoří prstenec připomínající paprsky slunce.

Hromada tlejícího materiálu sice moc parády nenadělá, přesto bychom si ji měli hýčkat a chránit jako vzácný poklad. Nejenže si zapracováním organické hmoty vylepšíme strukturu půdy, ale dodáme jí důležité živiny a minerály. Kompostování je navíc báječný způsob recyklace bioodpadu.

Hotový, dobře vyzrálý kompost, tzv. humus, je drobivý, nezapáchá a už v něm nerozpoznáme jednotlivé složky. Miliardy půdních bakterií, které se na procesu tlení podílejí, vydávají tolik energie, že je kompost na dotek horký. Jeho teplota může dosahovat až 70 °C!

Proto z něj při chladnějším okolním vzduchu vychází pára. To je znamení, že vše funguje tak, jak má. Vyšší teplota ničí patogenní organismy a semena plevelů.

Není pravda, že trávy nekvetou. Kvetou. Abychom si toho ovšem všimli, musíme stát pěkně blizoučko nebo se dívat skrze lupu. Kvítky jsou sice drobounké, ale zajímavé a často dokonce sytě barevné.

Než se rozvinou, chrání je tzv. pluchy, obvykle opatřené osinou. Dohromady tvoří výrazná, u zahradních ornamentálních trav zvlášť půvabná květenství. Trávy nemusejí na žádného opylovače dělat dojem, proto jim chybí velké, pestré květy. Pyl trav je totiž přenášen větrem, jsou to tzv. větrosnubné rostliny. Poté, co se pyl dostane na bliznu, vznikají semena.

U okrasných trav si ceníme atraktivních plodenství, která zahradě dodávají šmrnc v zimním období.

Štíhlé elegantní břízy s jedním, vzácněji s několika kmeny zdobí zahradu od jara do zimy svou kůrou. Ta se odlupuje v cárech a přitom odhaluje spodní hladkou, světlejší vrstvu. Asi nejznámější jsou břízy bělokorá a užitečná (Betula pendula, B. utilis).

Ke shazování staré kůrové vrstvy dochází jednak z důvodu přirozené očisty od řas a jiných usazenin či hmyzu, jednak kvůli snazší výměně plynů. Strom díky tomu lépe absorbuje světlo, zároveň rychleji odpařuje vodu (odtud termín „žíznivá bříza“).

Následkem toho dochází ke zrychlení metabolických procesů, které stromu umožňují rychlejší růst.

Rebarbora alias reveň je mohutná rostlina, která na vhodném místě vydrží klidně dvacet let. Reveň je spolehlivě mrazuvzdorná. To neplatí pro rajčata, která do půdy vysazujeme každý rok znovu. Za vyzkoušení stojí nové odrůdy s fialovými či žíhanými plody.

Rajče není sladké a tvoří hlavní součást zeleninových salátů či kečupu, a tak možná proto ho řadíme mezi plodovou zeleninu. Z botanického hlediska jde však o ovoce, protože se jeho semena nacházejí uvnitř plodu, jako třeba u třešní, jablek či hroznových bobulí.

Kdežto semena rebarbory, kterou používáme do koláčů či marmelád a kterou mnozí označují za ovoce, se vyvíjejí na květonosném stonku podobně jako u mrkve, špenátu či cibule. Tudíž je to zelenina.

Magnolie (Magnolia) nebo také šácholan je pro majitele zahrad totéž co pro šperkaře drahý kámen. Na místě, kde může bez omezení rozprostřít své větve, působí vznešeně a je úplně jedno, jestli má podobu keře nebo stromu.

Opadavé druhy magnolií kvetou brzy na jaře, dřív, než se objeví listy, zatímco stálezelené variety obvykle nakvétají až v prvních letních měsících.

Květy magnolií patří k nejkrásnějším, k největším, navíc úžasně voní. Obsahují pyl, ale chybí jim nektar, který by včely nebo motýly přitahoval.

To proto, že se tyto ušlechtilé dřeviny objevily na Zemi mnohem dřív než včely, a tak k opylení dochází za pomoci brouků, kteří se živí pylovými zrnky.