Nabídněte čmelákům sladký život na zahradě

Z dvou set padesáti známých druhů jich pod českým nebem létá pár desítek. I ty nejhojnější, k nimž patří čmelák zemní, zahradní, skalní, luční, hájový, lesní, rolní či rokytový, chrání zákon stejně přísně jako ohrožené čmeláky mechové, písečné, zdobené, humenní a pruhované, které ve volné krajině spatří jen opravdový šťastlivec.

Brundibáři, jak se hmyzím plyšákům říkalo do doby, než jim jméno vymyslel J. S. Presl, bručí od časného jara do podzimu, jako by je poháněl motor, a hřmotným tělem nahánějí leckomu hrůzu. Vyjma myší se jich nikdo bát nemusí, tvorečci jsou to stejně milí a dobráčtí jako Čmelda s Brumdou z večerníčku pro děti.

Čmelák, velký málem jako palec u nohy, který zjara těkavě poletuje při zemi, není ani opilý, ani pomatený. To jen mladá samička po dlouhém zimním útlumu hledá domov, kde by založila rodinu. Jakmile ho najde, po svém si ho upraví a začne klást vajíčka, z nichž se po zhruba čtyřech dnech líhnou larvičky. Čmeláčí maminka jim přináší pyl, dokud neztloustnou a nezakuklí se.

Asi o dva týdny později jsou čmeláčci na světě, zpočátku celí bílí jako lední medvíďata. Z prvních snůšek vzcházejí dělnice. Ty následně přebírají péči o larvy a shánějí potravu, aby královna matka nemusela ven z hnízda a starala se o růst kolonie.

V létě se z larev vyvíjejí už jen samečci a nastávající královny, které se obvykle velmi rychle po vylétnutí z hnízda spáří. Záhy poté si dosyta naplní bříško a vyhledají bezpečný úkryt. Stará královna umírá a nejpozději s padajícím listím zaniká celá čmeláčí generace. Příslibem té další je přezimující nová královna, která ve spánku vyčkává, až se opět přihlásí slunečná pohoda.

Většina čmeláků hnízdí pod zemí a využívá k tomu opuštěné nory po krtcích a králících. Nejraději ale mají útulné myší komůrky. Běda myši, která v ní přebývá, když královně dochází s hledáním domova trpělivost. Ta neváhá tasit žihadlo a šermovat s ním tak dlouho, dokud hlodavec nevezme nohy na ramena. Bodnout může opakovaně, neboť na rozdíl od včely nemá žihadlo zpětné háčky.

Někteří čmeláci se usazují (a stejně jako v norách rovněž přezimují) ve stromových štěrbinách, v chuchvalcích suché trávy, v kupce listí pod hustými keři, v hromádkách kamení, dřeva či kompostu. Nenajde-li královna zázemí včas, zemře, proto pátrá také po skulinách, kudy by se dostala do zateplené střechy v podkroví, pod podlahu v kůlně či pod terasová prkna. Vezme za vděk i ptačí budkou, pokud je v ní staré hnízdo.

Ke shromažďování materiálu a stavění obydlí od základů se čmeláci nemají. Místo toho používají vystýlku „z druhé ruky“. Teprve pak budují voskové buňky seskupené halabala.

Se založením útulku můžeme čmelákům pomoci. Z trávníku vyhrabeme suchou stařinu a mech a přidáme je do směsi s peříčky ze starého polštáře, psími chlupy, vlasy. Výborná je čalounická výplň z dutých vláken či přírodní kapok. Hodí se i střešní izolace. Vata ale ne, do ní se čmeláci zamotávají.

Několik hrstí materiálu vložíme do ptačí budky, pod pařez, terasová prkna nebo třeba do úlku pro čmeláky, tzv. čmelína, který si vyrobíme či koupíme. Najdeme-li královnu, jak někde vyčerpaně posedává, můžeme ji opatrně do nového příbytku přenést. Pokud se jí zalíbí, osídlí ho. Pozor! Nikdy neodnášíme samičku, která na zadních nohách nosí balíčky pylu, ta už své vlastní hnízdo má!

Že sametový kožíšek opravdu hřeje, dokazují jednak druhy žijící na alpských ledovcích, jednak královny probouzející se často už v únoru nebo v březnu a také čmeláčí dělnice, které opylují květy dlouho do večera i v chladných podmračených dnech. Pyl bohatý na bílkoviny sbírají do košíčků na zadních nohách.

Nektar je pro čmeláky důležitým zdrojem cukru pro doplňování energie potřebné k létání. Nepohrdnou ani nektarem z květů (třeba akátových) popadaných na zemi. Usrkávají ho jazykem. Čmelák zahradní má dlouhý jazyk, takže se dostane i do hlubokých květů orlíčku, zvonku, náprstníku, lichořeřišnice, kostivalu či oměje. Za pohostinnost se jim revanšuje opylením.

A jak se k hluboko uloženým sladkostem dostanou krátké jazýčky čmeláka zemního či hájového? Uloupí je. Vykouše úhledné dírky z boku květu. Ten tak zůstává jalový, dokud se nenajde poctivější meduchtivec.

Z rozkvetlé pažitky, dobromysli, šalvěje, meduňky a levandule mají čmeláci svátek. Zbožňují svazenku. Tu teď můžeme vysít přímo do záhonu. A co teprve hadinec (Echium) a jetel! Oba lze pořídit jak v plané, tak ušlechtilejší verzi. I mezi bodláky najdeme hezounky oblíbené u čmeláků, třeba pcháč potoční (Cirsium rivulare) Atropurpureum a artyčok kardový (Cynara cardunculus). Také z brutnáku, chrp a šanty jsou celí paf. Vydávají obzvlášť velké množství nektaru a kvetou modře.

Modrá barva čmeláky magicky přitahuje, což platí i o žluté v zastoupení divizen, měsíčků, slunečnic. V jídelníčku nesmějí chybět časně kvetoucí lahůdky pro královnu: petrklíče, plicníky, čemeřice, vrbové kočičky, meruzalka (Ribes sanguineum), mahonie. Hostinu uzavírají v pozdním létě rozchodníkovce, kakosty, oměje, bramboříky s echinaceou a hvězdnicí. Na rostliny, jimiž chceme hmyzí chlupáče do zahrady přilákat, nestříkáme jedovatou chemii!

(Více ze života tohoto užitečného hmyzu se dočtete v knize Návrat čmeláků od anglického profesora biologie Davea Goulsona.)

Může se vám hodit na Zboží.cz: Hmyzí hotely, Kniha: Návrat čmeláků - Dave Goulson