Manželé si užívají víkendový relax mezi stromy

Volné dny manželé tráví na své milované chatě v Lulči. Jihomoravskou dědinu od historického města Vyškova dělí necelých osm kilometrů, přesto člověka ovládne pocit, že je na hony daleko od spěchu a pouličního ruchu.

Místo něj k uším doléhá tichý šum lesa a čiřikání ptačí drobotiny. Kosi, zvonci, sýkorky i brhlíci se tu mají dobře jako v ráji. Všudypřítomné stromy a keře pro ně představují jídelnu, ložnici i mateřskou školku zároveň. Některé smrky by mohly vyprávět historky z období před třiceti lety. Všechny mladší dřeviny vlastnoručně vysázel Jiří, který lásku k zahradničení zdědil po svých rodičích.

„Rodiče byli vášniví skalničkáři, já upřednostňuji kaktusy a od roku 1985 sbírám bonsaje. Nedávno jsem je začal pěstovat v akadamě. Je to materiál podobný keramzitu, dobře drží vlhkost, a proto se nemusejí tak často zalévat."

Jiří vždycky pěstoval rostliny, které jsou hezké na pohled a dlouho vydrží. Od miniatur se tedy nadšeně vrhl do sázení stromových velikánů.

„Skutečně jsem vysazoval již vzrostlejší sazenice, protože ty malé mi pokaždé odnesl zloděj." Dnes už se na koruny modře ojehličených cedrů, jedlí, exotických metasekvojí, sloupovitých tisů, zeravů či rozevlátých modřínů dívá s hlavou hluboce zakloněnou k nebi.

Právě modříny jsou podle Jiřího perfektní rostliny pro začínající bonsajisty. Jehličí z nich sice už opadalo, ale společně s dalšími dočasnými naháči, jako jsou japonské javory, hortenzie, bohatě plodící kdoulovce, zmarlika Jidášova, štědřenec, ruj vlasatá či třicetiletá azalka postříbřená lišejníkem, vtiskují zahradě magické kouzlo, jakým oplývají zámecké parky či arboreta.

Svažitý pozemek je rozčleněný na několik teras pospojovaných schodišti z betonu a kamene. Většinu dne sem dopadají sluneční paprsky, čehož Jiřího rodiče kdysi využili k výsadbě jabloní, karlátek (švestek) a meruněk.

„Dokonce jsme měli pětatřicet hlav vinné révy," chlubí se pěstitelským úspěchem majitel. Když dřeviny začaly plodit skromněji, rozhodl se Jiří zachovat pouze část sadu na úpatí svahu, kde je půda úrodná a vlhká. Tím odstartoval napínavou cestu k vysněné relaxační zahradě okrasného rázu.

Mezi prvními tu našly domov borovice rozmanitých druhů a odrůd. Ač zahradě nedominují, jsou tím, co jí propůjčuje jedinečnost a milou vůni.

„Maminka obdivovala borovici Jeffreyovu (Pinus jefreyi) s předlouhými jehlicemi, já si oblíbil šnečím tempem rostoucí borovici osinatou (P. aristata) s jehličím zhusta posetým pryskyřičnými vločkami. Stejně jako borovice drobnokvětá (P. parviflora) nosí svazečky s pěti jehlicemi, čímž se liší od naší domácí dvojjehličné borovice lesní (P. sylvestris)," vysvětluje Jiří rozdíly mezi jednotlivými druhy. Ve sbírce nechybí ani vápnomilná borovice bělokorá (P. leucodermis).

Paní Jarmilka borovice každé jaro zaštipuje, aby se pěkně zahustily a zůstaly kompaktní. Řezem majitelé udržují většinu dřevin, jelikož zahrada není nafukovací. Hlavně se ale nechtějí připravit o daleké výhledy na Litenčickou pahorkatinu. Z opačné severozápadní strany zahradu uzavírá hradba lesního porostu.

„Někde jsem četl, že když zahrada přechází v horizont, kterým je les, neměla by mezi nimi být patrná hranice," říká Jiří, „působí to prý přirozeněji." Vzhledem k množství a stáří stromů se to Jiřímu povedlo na jedničku. Nenuceně se tváří také zákoutí s lavičkou a azalkami, s abstraktními plastikami či gigantickými balvany, jež obrůstají mechem a kapradím. „Rád u nich vzpomínám na cestu po Japonsku."

K oblíbeným místům manželů Wolfových patří také posezení s udírnou a dřevěný altán, odkud se přes špice statných smrků dobře pozorují hvězdy. A jaké má Jiří plány do budoucna? „Na nejvyšší terase bych rád postavil vyhlídkovou věž, abychom nad lesem mohli pozorovat západ slunce."