Magický svět mezi kopci

To, co vidíte, není dílo profi designéra, nýbrž oborem nepolíbeného veterináře Johna Williamse z nedalekého Halifaxu. Padesát jar a podzimů sázel, co mu padlo do oka na zahradnických výstavách a trzích.

Úspěšných pokusů s rostlinami každým rokem přibývalo, omylů ubývalo, terén získal na dynamičnosti, zátišíčka na napínavosti, až vznikl magický svět, v němž krása zůstala natrvalo.

Už tehdy, když se kolem opuštěného stavení zelenal jen trávník, milovníkovi zvířat a přírody cosi našeptávalo, že tady zůstane nadobro. Tato nezdolná vnitřní jistota se stala hnacím motorem pro velké změny. Dům ožil, a co dřív bylo kopií drsně malebného okolí, dnes připomíná zámecký park s inventářem hodným velkého obdivu.

Zhruba při každém pátém kroku s měkkým došlapem do udržovaného trávníku či dřevní štěpky, kterou jsou vystlané pěšiny se sklonem k podmáčení, vás to nutí se zastavit, abyste nepřišli o nic z nádhery, která kypí v záhonech roztroušených kolem domu a v trávníku. Na jejich obsahu se víc než Johnův vkus podílely zdejší poměry. A ty nejsou úplně ideální.

Na severním svahu s jílovitým podložím přežijí jen nejotrlejší rostliny. Dřišťály, pryšce, kakosty, rdesna, japonské prvosenky a královny stínu rodgersie byly jasnou volbou. I velšským mákům se žlutými plátky se tu líbí. U patia, kam dosáhne slunce, si v teple lebedí tulipány s revení.

Díky smrkům a modřínům, které za půl století vytvořily solidní bariéru proti větru, tu rovněž prospívají delikátní japonské javory a blankytně modré mákovce. Z těch má John radost dvojnásobnou, protože se je nepodaří vypěstovat každému. Je ještě něco dalšího, co tu spolehlivě rozkvétá: závist. Té se při pohledu na rododendrony připomínající obrovské kytice posazené jen tak do trávy zkrátka neubráníte.

Obraz, když se namaluje, je hotový. Zahrada ale hotová není nikdy. Co by někoho možná zarmoutilo, bere John jako výzvu. Stále ho baví objevovat místa pro nové kytky. Ale i jen tak vysedávat za okny altánu a pozorovat, s jakou chutí opět vykvetly azalky nebo jak zeleň jiskří po dešti, který se v téhle končině spouští v intervalech dlouhých tak akorát, že hadice není zapotřebí.

Největším poutačem pohledů je východní průčelí domu. Nebo přesněji – vistárie, která se po něm rozpíná a od května do června ho vybarvuje pastelovým odstínem šeříkové modři. Kdo neviděl, neuvěří, že by něco tak udivujícího mohlo vzniknout ze semínka ne většího než nehet u palce. A kdo viděl, toho z tisíců motýlkovitých květů vistárie zachvátila nezapomenutelná euforie.

Okna vroubená něžnými drapériemi zůstávají schválně pootevřená, aby skrze ně pronikal do pokojů průvan lahodné vůně. Cítit můžete vanilku, med nebo čerstvě pokrájené ovoce. Vůní si vistárie zajišťuje opylení. Láká medonosky i macaté, samotářsky žijící včely drvodělky.

Kdo chce nenáročnou dlouhověkou popínavku pěstovat, nemusí být ani tak trpělivý (roste totiž jako z vody) jako spíš disciplinovaný. Pod ušlechtilou tvářičkou se skrývá divoška, kterou musíte dvakrát ročně ostříhat (po odkvětu a v zimě), jinak rozdrtí okapy a zvedne střešní tašky. Podle Johna to není příliš velká cena za to, co od vistárie a od zahrady vůbec dostává zpět: radost a ujištění, že je stále nač se těšit a pro co žít.