Létu sluší koberce z kopretin

Kopretina bílá (Leucanthemum vulgare), nářečně zvaná svatojánka, sedmikrása či husí květ, žije divoce. A zákonem divočiny „nejsilnější přežije“ se také řídí. Dravě se rozsévá a hravě se popasuje i s konkurenční trávou. Sesterská kopretina zahradní neboli velkokvětá (Leucanthemum x superbum) má naopak krotkou povahu. Nemusíme mít strach, že záhon s ní „zloukovatí“. Obě stejnou měrou dávají jiskru tomu, co by jinak zůstalo všedním zákoutím.

Divá příbuzná jiřinek a slunečnic září už z dálky na mezi pod lesem, na stráni u řeky, na louce. S jetelem, pupalkou a štírovníkem rozveseluje železniční náspy i příkopy u silnic. Tam si můžeme vydloubnout pár trsíků nebo nasbírat semenné nažky zrající v pozdním létě. V zahradě kopretině bílé stačí pruh v trávníku nebo ostrůvek pod jabloní, kde si uchová přirozenost.

S kopretinou bílou získávají nepřekonatelné kouzlo nejen prosté trávy, zvonky a náprstníky, ale i noblesní růže, boubelky, pivoňky, denivky, okrasné česneky. Kdo si nepřeje, aby se mu svobodně toulala mezi trvalkami, sáhne po kultivované kopretině velkokvěté, která nabízí odrůdy s plnými a kuriózními úbory. I ona kolem sebe šíří přirozený půvab, nemá však ambice zplaňovat. Kdo k ní jarmanku, šalvěj, šantu, kontryhel či řebříček s kakostem přikoupí, rozhodně neprohloupí.

Má mě rád, dozvěděla jsem se od posledního okvětního lístečku, po jehož odtržení zbyl z milé kopretiny jen zářivě žlutý knoflík. Nejinak dopadne, když si od ní necháme věštit míru bohatství, délku života nebo když ji okouše hladový dřepčík či jiná hmyzí havěť.

Žlutým knoflíkem je středové lůžko, na kterém se jako sardinky tlačí trubkovité kvítky plné pylu a nektaru. Mnohem větší květy jazykovité září bělobou a lůžko je jimi věncovitě obkroužené. U kultivarů mohou být uzoučké a zvlněné, srolované nebo i krémově žluté. Člověk by si nepomyslel, že krásu zvětšeniny sedmikrásek může něco znásobit. A přece.

To, když na ni usedne motýl. Ve žlutobílých úborech vůbec bývá pěkně živo. Brouci včetně chráněných zlatohlávků huňatých si tu dávají rande a požírají pyl. I pro spoustu dalšího hmyzu je to skvělý fast food. Běda však nepozorným pestřenkám, mouchám, včelám či vosám. Na ně tu číhá pavoučí mlsoun běžník kopretinový, který je díky barevné kamufláži prakticky neviditelný.

Kopretina nalévá poupata už v březnu. Vynáší je na stoncích do výšky 40 až 80 centimetrů a zhruba od konce května do začátku července je opatrně vybaluje. Jestliže stonky po odkvětu seřízneme, zopakuje celé představení ještě v září a říjnu.

S remontem počítáme také u kopretiny velkokvěté. Její úbory měří i víc než 10 centimetrů a otevírají se po celé letní prázdniny.

Existuje však pár pěstitelských přešlapů, kdy kopretiny buď vůbec nevykvetou, nebo jen tak pomálu: Nedostatek slunce, trvající sucho či přemokření. Jestliže nekvetou v propustné, jen mírně vysychavé půdě osluněné aspoň šest hodin denně, bude chyba v přehnojení. Nadmíra dusíku totiž podporuje růst zelené hmoty na úkor květů.

Tajemství bohatého kvetení tkví rovněž v pravidelném zmlazování. Po dosažení tří čtyř let trsy zjara či po odkvětu vyzvedneme, rozdělíme a zasadíme do čerstvé zeminy.