Léto voní levandulí

Za nezapomenutelným zážitkem z fialově kvetoucí nádhery nemusíme do Středomoří, už i u nás existují nadšenci, kteří místo brambor na poli pečují o tisíce rostlinek v úhledných řádcích.

Takový řádek levandule jako živý plůtek nevypadá špatně ani na zahradě, ostatně kouzlit s ní můžeme na záhoně, v květináči či truhlíku, a když ji usušíme, bude nám doma připomínat léto ještě o Vánocích.

Podle zdřevnatělé spodní části a bylinných výhonů, které se obnovují každý rok na jaře, poznáme, že jde o polokeř. Nakvétá od léta do podzimu v nejrůznějších odstínech modrofialové, řidčeji v růžové a bílé barvě.

Stačí se lehounce dotknout a vonné silice ulpí na kůži jako vzácný parfém. Jak si všimli už antičtí Řekové s Římany, levandule ovoní takřka všecko, čeho se dotkne, a to díky drobounkým pohárkům s olejem, jímž je nasycená. Vůně je to vydatná, hlava z ní ale nebolí, naopak – dokonale zklidňuje mysl.

To poznal každý, kdo se aspoň na chvíli ponořil do horké lázně s kapkou levandulového výtažku nebo ulehl do peřin s váčkem sušených kvítků. Ty můžeme použít také do prádelníku a skříní, odkud pomáhají vyhánět moly.

Jako kulinářskou rostlinu levanduli prosadily jedlé kvítky, v nichž se skrývá štědrá dávka nektaru pro včely, čmeláky a motýly. Jak čerstvé, tak sušené dochutí cukr, olej, ocet. Přidávají se do těsta na sušenky, marmelád i k pečenému masu.

Stejně jako z lístků máty či meduňky z nich připravíme lahodný sirup nebo léčivý čaj, který tiší nervy, usnadňuje spánek a trávení. Opravdovou lahůdkou je jednodruhový med od včelařů, kteří své úly stavějí blízko levandulových polí.

U zahradníka se nejčastěji potkáme s levandulí lékařskou (Lavandula angustifolia), spolehlivě mrazuvzdornou kráskou, v jejíž společnosti se lépe odpočívá. Neměla by proto chybět u místa s posezením.

Jelikož na zimu nezatahuje, hodí se skvěle k olemování terasy, zahradních pěšin, zídek i do nejnižšího patra kvetoucích živých plotů. Překvapivě dobře vypadá poblíž vody, ale jen za předpokladu, že nebude stát v bažině, trvalé mokro ji ničí.

Tento anglický druh levandule se velmi snadno kombinuje s ostatními slunomilnými rostlinami, nejen s bylinkami a růžemi, ale také se šalvějí (Salvia), mavuní (Centranthus) nebo třeba jednoletou sluncovkou (Eschscholzia). V květináči vypadá nejlépe o samotě.

To neplatí pro francouzskou levanduli hlávkovitou (L. stoechas), s níž kvůli citlivosti vůči mrazu zacházíme jako s letničkou. V nádobách a okenních truhlících ji kombinujeme podle libosti s dalšími sezónními rostlinami včetně tradičních balkónovek. Miloučce působí vedle drobnokvětých zvonků a boubelíků (Platycodon).

Doma nás potěší snopečky a věnce vyrobené z levandulových klásků, které si vůni drží ještě dlouho po usušení.

Nejdřív promísíme zahradnický substrát s perlitem, který by měl tvořit 30 až 40 % z celku. Takto odlehčenou zeminu nasypeme do menšího květináče.

Ze zdravé mateřské rostliny odebereme nejlépe po ránu několik silných nekvetoucích výhonů o délce 5 až 10 cm a uzavřeme je do zavařovací sklenice, aby neztratily vlhkost.

Čistým ostrým nožem je pak na podložce zešikma seřízneme a ze spodní třetiny stonku otrháme všechny lístky.

Řízky šetrně až po listy vsuneme do jamek po obvodu květináče, kde se soustředí nejvíc tepla, které urychluje zakořeňování. Do květináče o průměru 12 cm se jich vejde šest.

Nakonec řízky zalejeme kropicí konví a umístíme na světlý parapet nebo do skleníku. Nesmíme je přelít, ani nechat vyschnout.

Přibližně za měsíc rostlinky rozesadíme do samostatných květináčů. K výsadbě ven na slunečné místo s dobře drenážovanou půdou jsou připravené následující jaro.

Aby levandule byla zdravá a udržela si krásný kompaktní tvar, musíme ji pravidelně každý rok stříhat. Jednou na jaře a znovu pak po odkvětu. Raději nezasahujeme do starého dřeva, ze kterého velmi neochotně obrůstá.