Květiny v zajímavých nádobách oživí balkón, lodžii i terasu

Zahradní nádoby s rostlinkami zkrášlují prostředí, ve kterém žijeme, velmi oblíbené byly i v renesančních a barokních zahradách, kde se začalo i s jejich tvarováním. Díky tomu, že „žijí“ v ohraničených nádobách, a ne volněji v zemině, jsou i náročnější na pěstování. Kromě světla, tepla, vody a zálivky ovlivňuje jejich zdárný růst i zvolená pěstební nádoba, stejně jako zemina (substrát) a výživa, která je u nich nutná.

Důležitá je velikost, ale i zvolený materiál nádoby. Je jasné, že velikost květináče má odpovídat velikosti kořenového systému.

Jsou-li kořínky propletené a „slisované“, potřebují přesadit do větší nádoby. Ale jen zhruba do květináče většího o 10 cm, je mylný názor, že větší pěstební nádoby růst rostlin urychlí a jí samotné prospějí. Zemina naopak může změnit k horšímu svoje fyzikální i chemické vlastnosti.

Malá rostlinka ani nevypadá ve velké nádobě hezky. Při koupi nádoby sledujeme i její hloubku.

Předem víme, jakou rostlinu do ní zasadíme, a vyčteme si z knih její životní nároky. Obvykle mnoho rostlin netvoří kořen, který vyžaduje hloubku, a vyhovuje jim spíše nižší a širší květináč. Ve velkých hlubokých nádobách se daří rostlinám vyšším

než jeden metr, které by jinde nevypadaly dobře, a navíc potřebují stát na podlaze stabilně, aby se nepřevrhly při větru (zejména jehličnany, listnaté keře, stromky).

Volba materiálu a barvy nádoby je pro většinu pěstitelů estetickou záležitostí, ale chyba ve výběru může výrazně ovlivnit i růst rostlinky. Například černá nebo hnědá nádoba je více zahřívána slunečními paprsky a rostlinky se mohou přehřát a odumřít.

Nevystavujeme tedy tmavě zabarvené květináče přímému slunci, naopak je použijeme tam, kde je světla málo a rostliny teplejší zeminu ocení.

Zamyslíme se i nad zvoleným materiálem. Nádoby z pálené hlíny jsou porézní, kořeny mohou dýchat, ale také snadno vyschnou. Vhodné jsou na suchomilné a sukulentní rostliny, které nesnášejí zahnívání kořenů, což v tomto případě nehrozí.

Plastové nádoby jsou lákavé svojí pestrou barevnou nabídkou (snadno sladíme třeba s odstínem fasády, zahradního nábytku), ale narozdíl od keramiky jsou neporézní a po zálivce se déle udržuje v kořenovém balu vlhkost. Výhodou je, že jsou lehčí na přenášení, ale zase jsou méně stabilní, mohou prasknout a jsou nevhodné pro statné vysoké rostliny. Jejich cena je obvykle nízká.

Kameninové nádoby (přírodní či umělé), betonové nádoby se prodávají v rozmanitých velikostech a tvarech, rostlinka v nich velmi dobře vyniká (bonsaje). Jsou to ale rovněž nádoby, které nedýchají a zadržují vlhkost, a s tím je třeba počítat. Jsou poměrně těžké, takže je usazujeme na místo, kde zůstanou déle. Díky vysoké stabilitě se hodí pro vyšší a do široka rozprostřené rostliny.

Možné jsou i dřevěné nádoby, které mají výbornou termoregulační schopnost a rostlinám svědčí. Životnost dřevěné nádoby prodloužíme vystláním igelitem, bublinkovou fólií, vnější stranu opatříme ochranným nátěrem na dřevo.

Kovové nádoby (měď, mosaz, nerez) nejsou časté, protože jsou drahé a některé i velmi těžké. Kov v kontaktu s vodou koroduje a uvolňuje do půdy nežádoucí těžké kovy. Proto je nutné vnitřek kovové nádoby vystlat silnou černou nebo bílou fólií. Teprve poté nasypeme substrát a zasadíme rostlinku (nesmí chybět odtokový otvor). Spíše se však doporučuje kov (moderní styl) použít jako dekorativní obal, ve kterém je usazen květináč s rostlinkou.

Rostliny mají v nádobě či truhlíku malý prostor na zakořenění, proto volíme vysoce kvalitní zeminu. V zahradnictvích jsou ke koupi ideálně namíchané směsi, hledáme tedy ty s označením pro balkonové rostliny pěstované v nádobách.

V záhoncích si rostlinky samy mohou volně odebrat, co potřebují za živiny. V nádobě jsou odkázány na to, co jim dáme. Proto pravidelné hnojení je základ prosperující rostlinky. Přihnojujeme zhruba od června do září, nasadíme správný harmonogram, protože už 4-5 týdnů po vysazení rostliny do nádoby jsou živiny vyčerpány. Mezi nejdůležitější živiny patří dusík, fosfor, draslík, vápník a hořčík, ze stopových prvků pak železo, mangan, zinek. Praktické je zakoupit již ideálně namíchaný Cererit, v létě v době květu omezíme dusík a přidáme hnojiva s vyšším obsahem draslíku a fosforu.

Zálivka je individuální záležitost každé rostlinky, její potřebu ovlivňuje i stanoviště (na teplém se více odpařuje), zvolená nádoba, kvalita zeminy. Obecně však platí, že máme zalévat častěji po menších dávkách, spíše méně než více. Zvadlou květinu lze ještě zachránit přísunem vody, přelití a shnilé kořeny poznáme, až když je většinou pozdě (rostlina má žluté listy, chřadne). Platí pravidlo: čím má rostlina více listů, tím více vody se odpaří a tím více jí potřebuje. K zálivce je ideální voda dešťová, městskou z kohoutku necháme pár dní odpařit, aby vyprchal chlór. Voda má být zhruba tak teplá jako okolní prostředí.

Zejména v létě rostliny potřebují vodu, což může být v době naší nepřítomnosti problém. Pomocí zavlažovacího systému Lechuza (čti lečuza), díky němuž jsou rostlinky zabezpečeny na 2 až 12 týdnů podle velikosti zásobníku vody, prázdniny zvládneme.

Květináče Lechuza mají v sobě zabudovaný speciální zavlažovací systém, kdy rostlina se zásobuje sama vodou ze zásobníku. Stav vody ukazuje plovákový hydroznak (hladinu vody udržujeme mezi ryskami min-max). Do zálivkové vody lze přidat potřebná hnojiva v tekuté, práškové či tabletkové formě.

Jak systém funguje? Rostlinu zasadíme klasicky do zemního substrátu, její kořeny ve spodní části zanedlouho projdou přepážkou, která odděluje hliněnou část od zásobníku vody. Kořeny rostlinek se poté „zásobují“ samy.

Na výběr je velké množství květináčů Lechuza, vlajkovou lodí je však kolekce Premium. Je vyrobena z plastu, opatřená kvalitními nástřiky lesklých nebo matných povrchů (barvy bílá, antracitová, stříbrná, černá, kávová, vínová…). Mají rozmanité velikosti, tvar (kubistický, oválný). Květináče jsou plně mrazuvzdorné, a vhodné tedy i do exteriéru. Některé květináče jsou opatřeny transportními kolečky, což oceníme u velkých rostlin. Cena se pohybuje podle velikosti od 400 Kč.