Kdepak plevel, to září knotovky

Knotovky, které si co do půvabu a bohatosti kvetení nezadají se šlechtěnými trvalkami, jsou dvě. Bílá a lesní neboli červená. Anebo se o nich mluvilo prostě jako o divokých koukolech.

Moderní rostlinopis do jejich rodného listu zapsal jméno silenka. Zářivá běloba květů prozrazuje silenku širolistou (Silene latifolia). Nádherou magenty, která časem trochu vyšisuje, se chlubí silenka dvoudomá (Silene dioica). Z té vzešla fešná plnokvětá odrůda Firefly.

Pokud spolu druhy sousedí, mohou se zkřížit a zplodit potomstvo pastelových odstínů. Málokdo by asi řekl, že jsou tyto vytrvalé byliny příbuzné karafiátu. A přece. Rodinu, do které náleží, tvoří čeleď hvozdíkovitých (Caryophyllaceae), kde figuruje rožec, nevěstin závoj nebo třeba plevelný ptačinec.

Po zimním útlumu se knotovky rychle probírají díky energii z kořenů nehluboko pod zemí. Začátkem března raší trávově zelené špičaté listy a na konci měsíce už se nad nimi jasně rýsují květonosné lodyhy, řídce větvené, chudě olistěné, od hlavy k patě poseté ježatými chloupky.

Chlupaťoučké jsou listy i lehce nafouknuté kalichy s nachovým přelivem. Výrazné barvy květů upoutají zrak už na dálku. V případě silenky širolisté dokonce i za soumraku. To nahrává můrám. A protože je to kytka mazaná, pojistila si opylení u zdánlivě fádních královniček noci ještě sladkou vůní, kterou vydává od května do září.

Silenka dvoudomá, nakvétající do července, vůní neuplácí a k zásobám nektaru a pylu pouští hmyz jen za bílého dne. Po opylení se půvab květů proměňuje v plody zajišťující rozmach nových rostlinek.

Máte na zahradě kopřivy? Jsou nadmíru užitečné. Baští je housenky baboček a díky vysokému obsahu železa umí odvar z natě zatočit s únavou. Ale i ten, kdo se žahavkou svádí lítý boj, může být rád, že ji v zahradě vidí. Jasně to dokazuje, že má zeminu nadopovanou živinami, zejména dusíkem, který je pro dobrou kondičku rostlin nezbytný.

A knotovky jsou jedlice! Přirozeně vyhledávají živné hlubší půdy v obrubách lesů, lesních cest a polí, na loukách, u vodních toků. Také kolem kravínů, ve škarpách či na smetišti vytvářejí předlohy hodné mistra malíře a dovedou se tam vytáhnout i na metr vysoko. V zahradě si přijdou na své, najdou-li plácek s vlhčí zeminou, kam aspoň půlku dne svítí sluníčko.

Ačkoli oba druhy rostou trsnatě a nerozmnožují se podzemními výhonky, místo, kde se jim líbí, si podmaní semeny vytroušenými ze soudečkovitých tobolek. Sbírat je a rovnou vysévat můžeme od konce léta do podzimu. Také je možné semena koupit nebo si za zhruba padesátikorunu pořídit sazenici.

K ní připojíme zvonek, kakost, jirnici, orlíček, náprstník, večernici, pomněnku. Stejně jako po boku tradičních záhonových trvalek vypadají knotovky úchvatně s kopretinami, lnicí, čechřicí a pobleklou (Catananche caerulea) spletené v houšť à la luční divočina.

Pokvete-li opodál bez nebo šípek, bude to podívaná nezapomenutelná. Ke komornějšímu ztvárnění přispějí vějíře kapradin, širokolisté trávy, pryšce, bohyšky. Po odkvětu ustřihneme lodyhy u země, na což milé divé kvítí většinou reaguje další várkou květů v babím létě.