Jsem chuťově promiskuitní, nechávám se dobrovolně a ráda vláčet sezonou, přiznává kytkožroutka

Na toulky přírodou vyráží vyzbrojená zahradnickými nůžkami, lopatkou, rukavicemi, sbírá divoké jedlé rostliny, a zkouší, jak porostou pod jejím dohledem. Když náhodou zapomene sáčky, strká úlovky rovnou do kabelky.

„Nejde vyjmenovat, co všechno tu mám, je toho mnoho. Myslím, že největší zajímavostí mojí zahrady je záhonek, který jsem pracovně nazvala plevelárium. Pěstuju na něm plevely, které v přírodě rostou na nepěkných místech,“ vyprávěla.

Některé plevely jsou považovány za pionýrské rostliny, většinou jednoleté, rychle rostoucí, které se uchytávají na rumištích. „Takový špenát zadarmo,“ směje se vystudovaná ekoložka. K jejím nejoblíbenějším patří merlík obrovský, který, když je malý, má krásně růžový střed, ale v Praze se běžně nevyskytuje.

„Rostliny v přírodě, proto aby přežily, vytvářejí různé látky, v principu se jedná o jejich vlastní obranu před plísněmi, hlodavci, brouky, lidmi. Protože rostou na různých místech, mají portfolio těch látek jiné. Každá představuje zajímavý zdroj vitamínů, minerálů, antioxidantů,“ vysvětluje, proč je jejich konzumace prospěšná.

Jedince ze skleníků přirovnává ke slepicím z klecového chovu. „Kytky dostanou, co potřebují, takže nemají potřebu se otužovat. A ta chuť je nijaká,“ krčí rameny.

Důležité je podle ní vědět, kterou část a kdy jíst. Třeba listy pampelišky už v květnu nejsou dobré. Teď je ten správný čas třeba na polníček. Vzápětí ho uždibuje ze záhonku. „Objevila jsem ho hrozně dávno, když se stavěl násep kvůli nádraží v Bubenči. Nastěhoval se tam, a já tam chodila, jako na záhonek,“ prozradila Vlková, která patří mezi velké vyznavače česneku podivného. Nabádá lidi, aby ho trhali, neboť jde na rozdíl od česneku medvědího o invazivní rostlinu. „Čím víc ho budou lidi jíst, tím bude příroda šťastnější,“ míní.

„Samozřejmě ptačinec, je nejvyšší čas, protože jde do květu, rozhodně kopřivy, za mě nejúchvatnější špenát vůbec, pampelišky, o nich ani nemluvím, protože to považuji za automatické,“ pokračuje ve výčtu toho, co je vhodné právě teď zařadit na jídelní lístek.

Svoje znalosti předává zájemcům na různých kurzech, které pořádá na své zahradě, již po zimní pauze slavnostně otevřela před pár dny, a taky v Divoké Šárce nebo v suchdolském sadu, jednom z prvních v Praze, který se dočkal obnovy.

První knížku o jedlých rostlinách sepsala před deseti lety. Přiznává, že některé recepty skončily v koši. „Sice píšu knihy receptů, ale vařím živelně,“ prozradila.

Zahradu v Suchdole si pořídila před dvanácti lety. Mezi trvalkovými záhony, středomořským koutkem, sbírkou česneků, pelyňku, plevely a další zelení tráví každý den. V zimě, když si nemůže dopřát čerstvé úlovky, se potěší výpěstky z léta. Nejen sušenými bylinami, leccos umí zavařit. „Šruchu jako okurčičky, pampelišky jako kapary, ze zelených ořechů tapenádu. Na podzim mám zábavu s bobulemi,“ usmívá se.

„Jsem chuťově promiskuitní, nechávám se dobrovolně a ráda vláčet sezonou,“ odpovídá s úsměvem na otázku, na čem si nejvíc pochutná. Těší se, až konečně vyseje ředkvičky, jež pěstuje ne pro kořen, ale kvůli lahodným luskům.