Jak vyzrát na sucho?

Zadarmo pochytáme dešťovku a začneme zalévat správně a úsporně. Už při výběru trvalek upřednostníme ty, které umí střádat vodu jako velbloudi. Není-li zbytí, přehodnotíme stávající podobu zahrady a pustíme do ní čerstvé nápady. To by bylo, aby tohle nezabralo!

I v časech, kdy je voda nedostatkovým zbožím, mohou záhony hýřit pestrou květenou. Květenou houževnatou po mateřídoušce, která bez brblání snáší sucho a žár. Experty jejího kalibru chrání před vysušením vosk nebo chloupky na listech. Drobnější lístky omezují ztrátu vody úspěšněji. Šanci na přežití zvyšují dlouhé kořeny schopné sát vláhu z hloubky nebo kořeny (a také listy) tlusťoučké, masité, které po napití bobtnají a v hubených časech vodu podle potřeby uvolňují. Pochází-li kytka ze suchých mezí, stepí a skal, tím líp, ta už má odolnost přímo vepsanou do DNA.

Krom mateřídoušky si z delšího období bez deště nic nedělá čistec (Stachys byzantina), divizna, řebříček, šanta (Nepeta), kontryhel (Alchemilla), bělotrn (Echinops), máčka (Eryngium), pelyněk (Artemisia), perovskie (Salvia syn. Perovskia), pryšec (Euphorbia), rozchodníkovec (Hylotelephium), netřesk, levandule, kohoutek (Lychnis coronaria), mavuň (Centranthus ruber) ani sluncovka (Eschscholzia) z Kalifornie.

Zelený koberec zahradu sjednocuje, dává jí pocit klidu a rozlehlosti. Jenže když ho sluníčko vyšisuje „doslaměna“, propíchá nám leda tak chodidla. V tu chvíli nás nejspíš napadne, že pro jeho obhajobu chybějí pádné argumenty. Tedy pryč s ním! Ale čím ho nahradit? Současným trendem jsou suchomilné zahrady vysypané štěrkem či oblázky. A co si na místě polomrtvých stébel vystavět miniaturní velehory a nechat je prokvést skalničkami, které jsou na drsné podmínky odjakživa navyklé?

Z nezakrytého povrchu se voda rychle odpařuje. Vysává ji slunce i vítr. Vrstva mulče před nimi vláhu v půdě uzamkne. Žádná prosvítavá dečka, ale pořádná duchna to musí být, 5 až 10 cm vysoká, že i plevel se pod ní udusí. K mulčování použijeme zpola zetlelý kompost, listovku nebo zaschlou posečenou trávu promíchanou třeba s nasekanou slámou či štěpkou z větví keřů a stromů. Drcená kůra jehličnanů se nejlíp hodí pro kyselomilné rostliny.

Na organickém materiálu je skvělé to, že hostí řadu breberek, na kterých si pošmáknou ptáčkové i ježci, a také to, že ho žížaly tahají do podzemních tunýlků, čímž půdu vyživují a zdokonalují její schopnost poutat vlhkost. Plesniví však, rozpadá se a vyžaduje pravidelnou obnovu. To neplatí pro štěrk a kačírek. Kamínky coby mulč fungují bezvadně, a i tak vypadají.

Místo do kanálu necháme dešťovku ze střech a stříšek odtéct do sudů přistavených pod okap nebo do podzemních nádrží pro několik tisíc litrů. Nastřádáme vodu do zásoby, a ještě ušetříme za vodné a stočné. Výtečnou zásobárnou tekutého živlu pro zálivku v nouzi jsou rybníčky a jezírka. Ovšem jen ty rozsáhlejší, ze kterých když část odčerpáme, neohrozíme život vířící pod hladinou.

Třebaže je voda, která naprší, gratis, neplýtváme s ní. Rostliny zaléváme ráno nebo večer a méně často, zato vydatně, přímo ke kořenům. Květináče podložíme miskou. Kvanta prťavých nádob nahradíme velikostí XL, jelikož větší objem substrátu vysychá pomaleji. Pokud pereme a čistíme přírodními prostředky, využijeme v zahradě i tzv. šedou vodu z domácnosti – ze dřezu, z vany či vaničky pro miminka. Pokročilým řešením je kořenová čistička. Ta si poradí i s odpadem z WC, který svedeme buď do podzemní nádrže, nebo do jezírka. Vida, kolika způsoby lze vyzrát na sucho!