Jak si založit biozahradu

S pojmy biozahrada, ekozahrada či přírodní zahrada se setkáváme stále častěji. Jejich společnou myšlenkou je propojení potřeb člověka, rostlin a živočichů vyskytujících se na zahradě. Jen při této symbióze může ekologické pěstování fungovat, nemůžeme mít ovoce bez chemie a přitom chemicky likvidovat plevele nebo hnojit trávník. V biozahradě vše souvisí se vším.

Jenže v tom bývá základní kámen úrazu, jak na svých webových stránkách Ekozahrady vysvětluje Jaroslav Svoboda. Velká většina zahrádkářů má utkvělou představu, že biozahrada spočívá jen ve výměně chemického postřiku za ekologický. Je to jistě lepší varianta než škodlivá chemie, ale zbytečná. Pokusy prokázaly, že bez dlouhodobého použití postřiku jsou ztráty na úrodě stejné, nebo dokonce menší. Důkazem budiž i fakt, že se naprostá většina biofarem a biovinařství obejde bez jejich aplikace.

Chceme-li mít ze zahrady trvalý přísun zdravých i chutných plodin, musíme na ní vytvořit takové prostředí, kde rostliny, živočichové i hmyz spolupracují. Na nás pak je, abychom celý proces hlídali, kde je třeba, tam mu trochu pomohli, případně poněkud usměrnili nechtěný rozmach.

V krátkosti řečeno, měli bychom si nejprve stanovit kýžený objem úrody, vybrat druhy, které svými nároky odpovídají stanovišti, a osázet jen takovou plochu, již jsme schopni opečovávat, i když v budoucnu si zahrada s mnohým dokáže poradit sama. Zejména však musíme dbát přírodních zákonitostí a nesmíme narušovat přirozený koloběh.

Nezkušení zahrádkáři jsou leckdy rozmrzelí, když jim rostliny nerostou a neplodí podle jejich představ. Nejrychlejší pomoc vidí v průmyslovém hnojivu. Půda je přitom chudá na živiny, možná i jejich vinou. Prioritou přírody je totiž neustále půdu chránit před erozí, a to i tím, že ji pokryje rychle se rozrůstajícími rostlinami, které jsou z našeho pohledu obtížným plevelem. Zahrádkáři se ho zbaví a vyčištěnou půdu spoře osázejí novými rostlinami. Pokud příroda nezasáhne a nezaseje nový plevel, brzy se z ní odplaví důležité živiny a pozemek se pomalu stává mrtvou zónou. Řešení je jednoduché, zryjeme vždy jen takovou plochu, kterou stačíme vbrzku osázet a ochránit před vysoušením a erozí nejlépe mulčováním. Vhodným materiálem je posekaná tráva, sláma či listí.

Na svažitých pozemcích běžně dochází ke splavování nejcennější a nejúrodnější svrchní části půdy a k postupné erozi. Tomu zabrání vhodné terénní úpravy.

Za vysokou úrodností stojí zachování takzvané drobtovité struktury půdy. Je třeba zamezit zbytečnému utužování půdy, například šlapáním, přejížděním autem, ale kupodivu i přílišným okopáváním. Půdě nesvědčí ani šokové stavy, kdy nadměrnou vlhkost vystřídá rychlé vysušení sluncem. Před posledně jmenovanými půdu chrání právě mulč.

Důležité je intenzivní organické hnojení dobře uleželým hnojem, kompostem nebo zeleným hnojivem. Chceme-li dát šanci moderním metodám, můžeme sáhnout po vermikulitu, čistě přírodním materiálu bez chemických přísad, který je po průmyslovém zpracování sterilní. Pro zahradnické účely je vhodný komplex magnesia, hliníku a železitého silikátu. Používá se buď jako růstové médium v kompostech, obvykle v kombinaci s rašelinou, kde jeho částečky zlepšují provzdušňování a zadržují vlhkost, nebo přímo jako zlehčující přísada do půdy. Dále brání tvorbě plísní a následné hnilobě. Slouží rovněž jako obalový materiál při skladování ovoce, cibulí a hlíz.

Růst rostlin výrazně ovlivňuje také kyselost, případně zásaditost půdy. Přílišnou kyselost lze snadno odstranit zapracováním mletého vápence.

Vzhledem k tomu, že v biozahradě vše funguje na přírodních zákonech, podřizuje se tomu i výběr rostlin, které spolu budou sousedit tak, jako ve volné přírodě, kde si jednotlivé druhy striktně nerozdělují území, ale rostou ve smíšených komunitách. Systém společného vysazování užitkových a okrasných rostlin je velmi účinný proti škůdcům. Výběr konkrétních druhů se řídí jak vlastnostmi, například odpuzováním savého hmyzu, tak podobnými nároky na složení půdy, světlo a zálivku. Prospěšná sousedství tvoří ředkvičky se salátem, mrkev s cibulí, rajčata s pórem, jahody s česnekem, k zelenině obecně se hodí afrikány a koriandr.

Výsev by neměl být příliš hustý, zelenina by neměla přerůst, aby nebránila v růstu ostatním druhům a na záhonku zůstala prospěšná harmonie. Před vysycháním a plevelem chráníme půdu mezi vysázenými rostlinami výsadbou rychle rostoucích a mělce kořenících rostlin, jako jsou například ředkvičky.

Rostlinám nejlépe svědčí měkká dešťová voda. Další možností je odběr vody z potůčku, protéká-li zahradou. Voda je sice tvrdší, ale zároveň bude mít celkem příznivou teplotu, protože se prohřívá podobně jako okolní půda. Třetím zdrojem je studna nebo vodovod, tato voda už může být pro rostliny hodně tvrdá, ale hlavně příliš chladná. Zvlášť za horkých dní zalévat záhony rovnou ze zdroje znamená pro rostliny teplotní šok. Je proto potřeba vodu přečerpat a nechat odstát v konvích nebo ve větší povrchové nádrži, kde se prohřeje a část nevhodných látek, zejména chlóru z kohoutkové vody, vyprchá.

Každý majitel zahrady si někdy zažil nečekanou invazi škůdců. Jenže v přírodě není nic náhoda. Útoky škůdců avizují pokles kvality půdy. Velkou část chorob rostlin a přemnožení škodlivých organismů způsobuje nerovnováha mikrobiálních populací v půdě a deficit minerálů a dalších pro zdraví rostlin důležitých látek. Rostliny rostoucí ve zdravé úrodné půdě disponují silným imunitním systémem a samy škůdce odpuzují.

V prvních letech se při přechodu na bio pěstování musíme obrnit trpělivostí a nájezdníky tolerovat i za cenu menší úrody. Jedině tak se postupně vytvoří ucelený ekosystém, v němž mají i škůdci a jejich přirození likvidátoři své místo. Bez kteréhokoliv z nich nebude biozahrada dokonale fungovat. Nemusíme ale sedět se založenýma rukama a můžeme přírodě efektivně pomoci. Do záhonů například sázíme až dobře vyvinuté sazenice s několika listy, které jsme si vypěstovali ve skleníku nebo na pěstitelském stole, kam se nevyšplhají obávaní 
slimáci.

Na slimácích si jako jediní z drůbeže bez nebezpečí zadušení pochutnají kachny druhu indický běžec. Slimáčí vajíčka zase žerou dravé larvy střevlíků a dalších brouků, které žijí v mulči a ztrouchnivělém dřevu. Poradí si s nimi také ježek, který nepohrdne ani hmyzem, brouky či malými hlodavci. Už tento malý výčet nastiňuje, jak život v biozahradě probíhá a jak díky ucelenému potravnímu řetězci zůstává poměr různých organismů v rovnováze.

 www.chatar-chalupar.cz