Dům u tří čertů

I při pohledu na domovní číslo a zvonek začíná návštěvník tušit, že ho za vrátky asi nečeká jen tak obyčejná zahrada a interiér. Cestou k domovním dveřím nabývá tušení konkrétnější podoby, když míjíme zahradní zvonkohru, zdobenou modrými keramickými střípky. Od teď nás bude keramická mozaika v mnoha podobách provázet v domě i na zahradě. Jejich autorkou je majitelka domu, keramička a výtvarnice.

Věra nás s milým úsměvem zve do domu, ve světnici nás usadí k velkému kulatému stolu zdobenému mozaikou a nad šálkem kávy se dozvídáme, jak se stala majitelkou stavení.

Zděný domek koupila Věra asi před sedmi lety. Do té doby hodně cestovala, několik let pracovala v zahraničí. „Při svých návratech domů jsem chtěla mít nějaké zázemí. Nejdřív jsem uvažovala o samotě v horách, ale také jsem chtěla být blíž rodičům. Na internetu jsem si vybrala pět objektů, při velikonoční návštěvě Čech jsem je všechny navštívila a s jedním majitelem si hned plácla,“ vzpomíná Věra.

Domek v Čertovině je asi sto padesát let starý, posledních třicet let byl obýván jen příležitostně. „Při hledání domu jsem měla tři podmínky: aby byla v pořádku střecha, aby stavení bylo orientováno na jih a aby mělo aspoň jednu místnost hned obyvatelnou. To tenhle domek splňoval. Uklidila jsem jednu místnost, dala si tam spacák a hned od prvního dne jsem tu bydlela,“ říká výtvarnice.

„Tři následující roky jsem vždy čtrnáct dnů pracovala v sochařském ateliéru ve Švýcarsku a čtrnáct dnů jsem tady opravovala dům. Pak jsem si zlomila nohu a v Čechách jsem už zůstala.“

Dům měl ještě další plus – byl suchý a navazoval na něj chlév, ve kterém si Věra plánovala udělat ateliér. U domu byla velká, i když divoce zarostlá zahrada, která zaručovala klid a soukromí, ale také nabízela prostor pro eventuální další činnosti. A stodola poskytla místo pro uložení stavebního i pracovního materiálu.

Jako u většiny podobných vesnických domků byly voda i záchod venku a elektrické rozvody ve špatném stavu. To a topení byly jediné věci, na které si Věra pozvala odborníky – elektrikáře, instalatéra a topenáře. „Všechno ostatní jsem zvládala sama, s tatínkem, později s přítelem a občas se zedníkem,“ vysvětluje majitelka.

„V krovu jsme vyměnili několik trámů, celý dům dostal nová dřevěná eurookna a tady ve světnici přibylo široké francouzské okno na terasu. Pak se tam podíváme, ukážu vám, co ještě plánuji venku,“ dodává.

Světnice má novou dřevěnou podlahu místo té s dřevomorkou, opravené jsou omítky a stropy. O topení se stará ekologický kotel na dřevoplyn s radiátory, ve světnici a vedlejším pokojíku je i podlahové topení a ve světnici jsou ještě zdrojem tepla původní opravená kachlová kamna s pecí. Jako poslední přišla na řadu venkovní omítka ve sluníčkově žluté barvě, která domu moc sluší.

Po nezbytných stavebně-technických informacích vstáváme od stolu, odkud je hezký výhled francouzským oknem na zahradu, a vydáváme se na prohlídku domu.

Stavení mělo jednoduchou dispozici – u ulice byl chlév, na něj navazovala obytná část vpravo s velkou komorou, uprostřed se síní a vlevo, směrem do zahrady, se světnicí. Za ní je směrem do dvora menší pokoj, který vznikl jako přístavba v padesátých letech.

Chlév Věra přestavěla na ateliér s velkými okny, kde vznikají její zajímavá výtvarná díla. Vedle mozaik a plastik maluje obrazy a vytváří textilní panely, ke kterým ji inspiroval pobyt v Indii. Pro zájemce tu pořádá i kurzy keramiky. Ateliér je přístupný přímo ze dvora i z chodby domu. Za prosklenými dveřmi se skrývá kotelna.

Procházíme do obytné části. „Tady se bouraly některé vnitřní příčky, aby mohla vzniknout koupelna a záchod,“ ukazuje naše průvodkyně. Obě místnosti spolu s chodbou jsou ukázkou Věřiny výtvarné invence. Na podlaze i na stěnách obdivujeme její mozaiky i barevně zajímavou výmalbu.

Mozaika na zdi v koupelně má název Moře a oživují ji plastické motivy ryb a květů. Ani si nedovedu představit, jak dlouho trvalo složit střípek vedle střípku do předem promyšleného vzoru na tak velké ploše. Mozaika navíc nepokrývá stěny v pravých úhlech, ale v měkkých křivkách, což dojem z podmořského světa umocňuje.

Vedlejší velká komora teď slouží jako ložnice, ale Věra prozrazuje, že až v podkroví nad světnicí a pokojem vznikne nová ložnice, tady bude dětský pokoj. Od naší návštěvy uplynul nějaký čas, potomek je na světě, takže to bude aktuální.

Rozlehlá světnice i přes tmavý trámový strop působí příjemně, rozlehle a světle. Přispívá k tomu několik oken s jedním francouzským, světlá podlaha, veselá červená na závěsech a mozaikách a nemnoho nábytku. Jeden roh místnosti si pro sebe zabrala kamna s pecí, ozdobená původní nikou a Věřinou mozaikou. Naproti se v měkké křivce vlní pracovní kuchyňský pult. Zdobí ho zapuštěný proužek mozaiky, která se ještě opakuje na zdi kolem dřezu a na parapetech oken.

„ Mám ráda látky, proto jsou místo dvířek závěsy,“ říká majitelka. Horní skříňky nahradily otevřené police na sklo a keramiku.

Na opačné straně světnice slouží pro práci na počítači malý pracovní stolek s proutěnými křesílky, místnosti ale dominuje velký kulatý stůl uprostřed. „Původně byl hranatý, ale nechala jsem si udělat kulatou desku, obložila ji mozaikou a tu položila na stůl,“ ukazuje Věra na efektní kus nábytku. „Stejný motiv visí na zdi ve vedlejším pokoji.“

Vedlejší pokoj je určen odpočinku a relaxaci. Domácí i hosté mohou z pohodlné pohovky či křesel sledovat televizi, poslouchat hudbu, na zavěšených policích je výběr knih. „A já tady cvičím jógu,“ informuje nás hostitelka. Mé pozornosti neujde originální stolek, jehož základ tvoří kolo od vozu, překryté sklem.

V ložnici a této místnosti se Věřina inspirace Indií projevuje asi nejvíc. Okna a původní dveře olemovala malovaným „indickým“ motivem, nechybí fontánka, vodní dýmka a exotická plastika.

Venku svítí sluníčko, a tak jdeme na obhlídku zahrady. Věra nás vede ze světnice rovnou na terasu. „Vidíte, mám tu na podlaze rozpracovanou mozaiku, musím ji co nejdříve dokončit. Těším se, až sem postavíme stůl se židlemi. Odtud povedou schody dolů na úroveň zahrady, kde bude kousek dlažba, nad ní půlkruhová skleněná stříška a zahradní sezení buď z robustního dřeva, nebo proutěné,“ plánuje Věra.

„ Na zahradě jsme nedělali žádné velké terénní úpravy, jen jsme vykopali nálety, vykáceli staré ovocné stromy, vysázeli nové, zaseli trávník. Pojďte se podívat,“ vede nás majitelka dál, „vzadu za stodolou mám malou ekozahradu se skleníkem, fóliovníkem a pařeništěm. Pěstujeme si papriky, okurky, rajčata. Baví mě něco vysít a pak sklidit. Jíme teď jen naši zeleninu,“ pochvaluje si hostitelka.

Mě ale víc než zelenina upoutaly zahradní plastiky zdobené barevnou mozaikou. Už jsme zmínili zvonkohru u vstupu, v dolní části zahrady vedle bazénku přitáhnou pohled tři keramické věže s pávem, nazvané Trojsloupí, kousek od zavěšených houpacích sítí se za sluníčkem otáčí Květina a trochu dál stojí Kouzelník s lucernou. Nejsou to žádní drobečkové, mají míry téměř dospělého člověka. „Když je potřeba plastiky takových rozměrů přemístit, nastoupí partner s kamarády,“ vysvětluje s úsměvem výtvarnice.

Kromě velkých plastik vyzdobila Věra zahradu a okna mozaikovými květináči, fontánkou, pítkem, před ateliérem podpírají střechu mozaikou obložené sloupy. Můžete je obdivovat z lavičky nebo houpačky. Dvě stěny domu Věra ozvláštnila reliéfy sluníček s mozaikou.

„ Ráda dělám jak plastiky, tak nábytek s mozaikou, obklady stěn a podlahy i drobné věci jako květináče, mísy, fontánky, domovní čísla. Hezké je, když se stejný dekor objevuje na více místech.

Venkovního prostoru pro zvelebování je tady stále ještě dost. Zatímco užší zahrada na východní, vstupní straně domu je hotová, na definitivní úpravu čeká rozlehlejší západní část. Majitelé tu obnovují sklípek, kterému se zbortily stěny. Nová klenba je už hotová, zbývají ještě schody. Nebude sloužit na brambory, ale v horkých letních dnech pro posezení.

„Chceme ještě vybudovat pískoviště a u plotu parkoviště. V plánu mám i dětskou skluzavku v podobě slona,“ líčí v závěru naší návštěvy své plány Věra.

Fota: Pavel Veselý

www.chatar-chalupar.cz