Dřevo na zimu

Abychom v chatě, chalupě, domě či v bytě dosáhli tepelné pohody, musíme po velkou část roku topit. To znamená spalovat materiál, který je hořlavý a který při hoření dostatečně předá tepelnou energii. Takovým materiálem je i dřevo. Topilo se jím odnepaměti. Spalovalo se na otevřených topeništích, v krbech, v různých druzích kamen.

I dnes je nejsnadněji dosažitelným a současně nejlevnějším palivem. Výrobci topidel nabízejí mnoho typů kamen, krbů a kotlů na spalování dřeva, často uzpůsobených k hospodárnému provozu. Aby bylo možné dosáhnout jejich maximální účinnosti a hospodárnosti s nízkou produkcí škodlivých zplodin a popela, je nutné přikládat pouze dobře vyschlé dřevo.

Dřevo z čerstvě poražených stromů totiž obsahuje zhruba 50 % vody. Ta se při spalování mění ve vodní páry. K tomu je třeba veliké množství energie. Vodní pára uvolněná ze dřeva odchází spolu s kouřovými plyny do komína a s ní se ztrácí i množství energie, které bylo potřeba k odpaření.

Je suché, když „zvoní“

Dřevo, které se nejprve vysouší volně na vzduchu, obsahuje jen asi 15 % vody. Abychom tedy dosáhli u spalovaného dřeva vyššího tepelného efektu, musíme zajistit, aby bylo co nejvíc vyschlé. Všeobecně platí, že čím je dřevo měkčí, tím je doba k vysoušení kratší.

Smrk schne asi jeden až dva roky, tvrdé dřevo potřebuje – podle druhu a podmínek – dva až pět let. Suché dřevo má při poklepu „zvonit“. V tom případě má v sobě už jen 10 až 15 % vody a takové dřevo je pro spalování nejlepší. Spolehlivým kritériem pro posouzení vlhkosti, zvláště u jehličnanů, je schopnost suchého dřeva zapíchnout do ruky třísku. Vlhkost se také dá přibližně odhadnout pohmatem – dřevo s vlhkostí nad 30 % chladí.

Přirozené vysoušení zpravidla probíhá pod širým nebem, nejlépe na volném, otevřeném prostranství tak, aby kolem vyrovnané hranice vzduch mohl snadno proudit. Je to způsob levný, avšak pomalý. Vlhkost se sníží maximálně na 18 až 15 %, což ale v případě palivového dříví stačí.

Pokácené dřevo, určené k vysušení, před uskladněním zpracujeme. Zkrátíme je na vhodně dlouhé kusy – na „metry“, aby se s ním dobře manipulovalo. Dřevo, které je již vyschlé, nařežeme na ještě menší díly, dlouhé jen tak, aby se vešly do spalovacího prostoru kamen či kotle, a potom je rozštípeme na polínka. Tímto způsobem si můžeme včas připravit otop na celou zimu.

Do stodoly dřevo nepatří

Dřevo, které má schnout, není vhodné uskladňovat ve sklepích, kůlnách a podobně. Tam nikdy dobře nevyschne, spíše chytí nějaké plísně, nebo je napadne dřevokazný hmyz. Ještě větší hrozbou je dřevomorka, která se pod dlouho skladovaným dřevem v uzavřeném prostoru kůlny nebo stodoly může objevit a jejíž vlákna pak mohou bez zábran prorůst i do dřevěných stěn stavení.

Také obkládání domů naštípaným dřevem nepatří mezi nejvhodnější způsoby. Za hraničkou polínek složenou kolem stěny domu se udržuje vlhkost a navíc takto složené dřevo je výborným úkrytem pro myši, pavouky a hmyz.

Polínka je lepší skládat do kupek s kruhovým základem. Důležitý je rovný podklad, na němž se řady narovnaného dřeva při sesychání nesesunou. Ten můžeme upravit z kamenů či cihel, poskládaných na sucho, zabráníme tak vlhnutí, případně hnití kupky odspodu. Na zimu nebo při častějších deštích je vhodné kupku přikrýt fólií nebo prodyšnou nepromokavou plachtou. Před deštěm a sněhem chráníme i dřevo uskladněné v „metrech“. Buď již zmiňovanou plachtou, nebo lehkou stříškou.