Divizny jsou krásné, inteligentní i užitečné

Divizna velkokvětá (Verbascum densiflorum) ke kráse připojuje užitek. Jako léčivka se využívá již od dob antiky. Pochází z naší krajiny, stejně jako její malokvětá sestra (V. thapsus).

Obě dnes už patří k živému inventáři zahrádek. Buď se vplíží z přírody, nebo od souseda. Kdo to štěstí neměl, může levně koupit semínka či sazenice. V zahradnictví se dá sehnat také divizna olympská (V. olympicum), asi nejmohutnější nositelka žlutých diviznových květů, která přišla z Turecka.

Květní stonky míří do takové výšky, že si doneseme štafle, abychom viděli na vrchol. Kapitální kousek o dvou, ba skoro třech metrech nebývá výjimkou. Z lidových přezdívek královská svíce či sluneční hůl kromě zářivé barvy květů vyplývá, že jde o rostliny štíhlého ražení. Přesto leckdy připomínají víc keř než bylinu.

Často se bohatě větví a tvoří skoro metr široké růžice přezimujících listů. Ty jsou tím jediným, čeho se od květinových goliášů dočkáme v prvním roce. Tak už to u dvouletek chodí. Veškerou energii nejdřív soustřeďují do kořenů a listů velkých jako pádla, heboulinkých, úplně chlupatých a měkkých. Jemné chloupky jim propůjčují stříbřitou patinu.

Ve druhém roce po vyklíčení vyrážejí fenomenální květenství. Co květ, to solární lampička, dohromady bohatý hrozen, jímž medonosné byliny sebevědomě upozorňují, kam má směřovat náš zrak a opylující hmyz. Pro něj se v květech (u divizny velkokvěté až 5 cm širokých) najde dost nektaru i pylu. Klientelu tvoří čmeláci, včely, pestřenky, po soumraku můrky.

Noční motýlek kukléřka diviznová na rostliny klade vajíčka a její pestré housenky se na nich s gustem živí. Pokud se přemnoží, přistoupíme k ruční probírce, jinak z divizny mnoho nezbude. To nechceme, neboť z květů připravíme ledacos – odvar ulevující při kašli a nachlazení, kloktadlo na bolavé zuby či přeliv, po němž blonďaté kadeře získají zlatavější lesk. Život každého květu trvá čtyřiadvacet hodin. Sbíráme je za slunného dne kolem poledne, kdy rozkvétají, klidně přidáme i ty čerstvě opadané a hned usušíme, aby neztratily barvu a léčivou sílu.

Není přehnané tvrzení, že divizny jsou inteligentní. Hustou plstí se chrání před úpalem. Stavbou a velikostí listů zase směrují vodu přímo ke kořenům a zadržují u nich vláhu. Proto nezvadnou ani za největšího sucha a rády pod nimi lenoší stínky a žáby.

Na kamenitém plácku, na písečné jalovině, všude, kde voda dobře prosakuje, se divizny silně množí. I ve spárách mezi dlážděním, byť tam z nich kolos nevyroste. Nikoli ve stínu, tam chybí podmínka jejich spokojeného bytí – slunce. Jsou to vzoroví samotáři. V kolektivu dominují a sousedním rostlinám skýtají působivou kulisu. Přátelí se s růžemi, čekankou, zlatobýlem, štětkou, slézem i topolovkou, měsíčkem, brutnákem či spřízněnou komulí.

Atraktivní strukturu do terénu vnášejí i po odkvětu. Moc jim sluší šaty z jinovatky. Že s nimi nepoběžíme hned na kompost, ocení spousta tvorečků, kteří pod suchými listy přečkávají zimní trampoty. A my získáme materiál k množení.

Z květů se po opylení stávají tobolky, v nichž od srpna zrají semínka. Až pět set semen v každé z padesáti, nezřídka i víc než sto padesáti tobolek. Stačí, aby vítr zacloumal stonkem, a sypou se jako sůl ze slánky. Kdo nechce, aby divizny svůj revír rozšiřovaly na vlastní pěst, včas semínka posbírá a buď hned, nebo na jaře je vyseje, kam se mu to hodí.