Co kvete v předjaří

Na našich zahradách se nejčastěji v brzkém jaru setkáváme s kvetoucími vilíny. Mezi jejich příbuznými ale najdeme řadu dalších pozoruhodných keřů, které se vzájemně liší svými květy. Pro pěstování v našich podmínkách jsou nejvhodnější fotergily, lískovníčky a parocie.

Fotergily

K menším zástupcům patří fotergila, starší český název je kuska. Pěstují se dva druhy, které pocházejí z jihovýchodní části USA. Listy mají oválnější než vilíny a tak trochu připomínají olše. Okouzlující jsou jejich květy, které si s jinými dřevinami prostě nespleteme. Květy jsou soustředěny v klasu a celé překrásné květenství nejvíce připomíná štětku na mytí lahví. To, co na nich nápadně vyniká, jsou tyčinky, klasické korunní lístky květy nemají.

Fotergily rozkvétají zpravidla před olistěním, krásně medově voní a po odkvětu se objeví tobolky sestávající ze dvou chlopní. Dříve kvete fotergila Gardenova (Fothergilla gardenii), je to od března až do května, o měsíc později rozkvétá druhý druh – fotergila větší (F. major). Tento druh je vzrůstnější, dorůstá do tří metrů, má větší listy a mívá také více květů. Fotergila Gardenova je jen metrový keřík s drobnějšími listy. Listy fotergil se na podzim zbarvují do žluta a oranžova a u fotergily Gardenovy často až do červena.

Jak je pěstovat

Nejvhodnější je čerstvě vlhká půda prohnojená dobrým kompostem, může mít mírně kyselé pH. Tento keř nejlépe vypadá na slunečném stanovišti, ale snese i polostín. Fotergily pomalu rostou a jsou mrazuvzdorné. Sázíme je na dobře viditelné místo. Většina kultivarů byla vyšlechtěna v posledních dvaceti letech v USA. U nás nejsou příliš běžné, v oblibě je mají zatím spíše sběratelé zvláštností stejně jako zahradníci, kteří svým zákazníkům rádi nabízejí nezvyklé a přesto bezúdržbové a hlavně krásné rostliny do jejich zahrad.

Lískovníčky

Lískovníčky tvoří trochu větší skupinu, asi dvacet druhů se vyskytuje v Japonsku, Číně a v oblasti Himaláje. Jak již napovídá český název – listy lískovníčků jsou podobné listům lísek. Jejich největší ozdobou jsou ale krásná, jemně vonící hroznovitá květenství. Malé žluté kvítky v květenství mají charakteristický zvonkovitý tvar. Jednotlivé druhy pěstovaných lískovníčků se liší různým počtem květů v hroznech, bohatostí kvetení, odstínem žluté a dobou kvetení. Plodem je tobolka sestávající ze čtyř chlopní. Dva japonské druhy jsou vysoké do dvou metrů.

Lískovníček chudokvětý (Corylopsis pauciflora) má menší listy, květy jsou světle žluté a jenom po dvou až třech v hroznech. Kvete od března do dubna. Z japonských lesů pochází výraznější lískovníček klasnatý (C. spicata), rozkvétající v dubnu. Má protáhlejší, až 10 cm dlouhé listy, květenství tvoří šest až dvanáct sytě žlutých květů. Rozlišovacím znakem tohoto druhu jsou i červené prašníky.

Velmi podobné jsou dva čínské druhy – lískovníček širokookvětní (C. platypetala) a lískovníček Willmotové (C. willmottiae). Výraznější a ozdobnější je kultivar lískovníčku Willmotové ‘Spring Purple’.

Jak je pěstovat

Lískovníčky pěstujeme v dobře propustné humózní půdě, lepší je mírně kyselá. Pocházejí z lesů, proto jim vybereme místo na chráněném místě, vhodnější je polostín. Lískovníčky jsou mrazuvzdorné, pozdní mrazíky mohou poškodit jenom květy. Řez není nutný, když k němu výjimečně přistoupíme, tak hned po odkvětu.

Parocie

Dalším velmi zajímavým zástupcem čeledi vilínovitých je zatím málo pěstovaná dřevina – parocie perská (Parrotia persica). Je to několik metrů vysoký, nepravidelně rostoucí keř, často vícekmenný. Větve často vyrůstají v bizarních úhlech, někdy sousední větve dokonce časem srůstají. U starších jedinců vyniká i plátovitě se odlupující borka, podobně jako u platanů. Listy se hodně podobají listům vilínů, na podzim se zbarvují do žluta, oranžova, často jsou až šarlatově červené. Vždy mají alespoň jemné náznaky červeného panašování.

Parocie kvete v březnu nebo dubnu. Květy jsou opět zcela odlišné, než vidíme u předchozích keřů. Také nemají typické korunní plátky, po několika se seskupují do hlávek a z podpůrných hnědých listenů vykukují střapaté svazečky ostře červených prašníků. Semena jsou ukryta po dvou v tobolkách. Parocie vyniká velmi tvrdým dřevem.

Parocie perská je domovem v Zakavkazí a v severním Íránu. Existuje ještě jeden druh této dřeviny, pocházející z východní Číny – ten byl popsán až v roce 1960, do Evropy se dostal v roce 2001, je to tedy opravdová novinka, která na svoje rozšíření teprve čeká. Byla nazvána Parrotia subaequalis. Je podobná parocii perské, má ale menší a špičatější listy. Do našich zahrad se rozšiřuje další novinka ze skupiny vilínovitých dřevin. Tentokrát je to mezirodový kříženec – Parrotia persica x Sycopsis sinensis. Nový druh nese označení Sycoparrotia semidecidua. Byl vyšlechtěn ve Švýcarsku, má tmavě zelené lesklé a tužší listy. Jsou špičatější a je zajímavé, že tento keř je zčásti opadavý a zčásti stálezelený. Kvete již od února, má podobné květy jako parocie perská a měl by vydržet mrazy -20 °C.

Jak je pěstovat

Parocii pěstujeme v kvalitní půdě. Optimální je neutrální až slabě kyselá půdní reakce. Dobré je chráněné slunné stanoviště, snáší i mírné zastínění. Je mrazuvzdorná. Poměrně špatně snáší přesazování. Řez není nutný, v neodkladném případě je možné ho provést v době vegetačního klidu .