Článek
Chřest lékařský (Asparagus officinalis) je eurasijský druh, jehož areál sahá od západní Evropy přes střední a východní Evropu až po Altaj. Na jihu roste na středomořských ostrovech, na severu až v jižní Skandinávii a Pobaltí. Vyhovují mu spíše lehčí, písčitohlinité půdy na slunných stanovištích.
Latinský název Asparagus dobře známe z květinářství, protože okrasní příbuzní chřestu se pěstují jako pokojové rostliny nebo se přidávají do kytic. Větvička zeleninového chřestu však v kytici určitě také nikoho neurazí. Název je odvozen od staroíránského slova sparega, což znamená výhon nebo prut. Pěstování chřestu je doloženo z Egypta někdy 3000 let př. n. l.
Pomáhal při léčbě
Druhový název officinalis znamená lékařský. A také v Evropě byl původně hlavně léčivou rostlinou. Ve středověku se pěstoval v klášterních zahradách.
Pomáhá při onemocnění ledvin, močového měchýře, příznivě působí na srdce a krevní oběh. Obsahuje hodně vlákniny a působí preventivně proti nádorům trávicí soustavy. Je snadno stravitelný. Býval také považován za afrodiziakum.
Až mnohem později se pěstování rozšířilo do zahrad a mladé křehké výhonky se dostaly na panské stoly jako delikatesa. Dnes si chřest můžeme snadno vypěstovat a ani to nedá mnoho práce. Důležité je totiž vědět, že kvalitní chřest je jen ten čerstvý.
Jak založit chřestový záhon
Chřest je vytrvalá rostlina. Nemusí se každoročně vysévat či předpěstovávat, jednotit atd. Můžeme si zakoupit silné sazenice nebo si koupit osivo a sadbu si připravit sami. Na záhonu, pokud ho dobře připravíme, poroste klidně i dvacet let.
Z každé rostliny během chřestové sezony, která trvá přibližně od půlky dubna do půlky června, sklidíme asi půl kilogramu výhonků. Od svatého Jana (24. června) již výhony nesklízíme a necháme je vyrůst, aby rostlina načerpala opět sílu pro další sezonu.
Mladé rostlinky vypěstované ze semen vysadíme do řádku asi 10 cm od sebe.
Narostlé sazenice již sázíme rovnou do chřestového záhonu. Založíme ho tak, že vyhloubíme rigol hluboký asi 50 cm a široký stejně tak. Naspod dáme hnůj, pak vrstvičku zeminy, pak zase hnůj a zase zeminu až asi 20 cm pod okraj.
Potom ve vzdálenosti asi 30–40 cm od sebe sázíme jednotlivé rostliny. Kořeny při sázení rozložíme do stran a zahrneme zeminou. Pečlivě zalijeme a necháme v klidu růst. První dva roky nesklízíme! Je nutné nechat chřest zesílit.
Třetím rokem již můžeme ochutnat, ale sklizeň ukončíme přibližně po čtrnácti dnech. Po první sklizni necháme výhony vyrůst. V této době již kořeny dosáhly kolem dvou metrů a budou připravené na požadovaný výkon.
Výhony se začínají sklízet koncem dubna. Všechny bývají zelené, pokud je nezakryjeme. Chuťově jemnější jsou výhony vybělené. Toho docílíme nahrnováním zeminy, přikrýváním větší nádobou nebo černou fólií. Naši předci používali speciální keramické zvony. Některé odrůdy je výhodnější nezakrývat a nechat zelené. Jsou i tak jemné.
Výhony se sklízejí ostrým nožem podle pěstování buďto u země, nebo po odhrábnutí zeminy, či odstranění nádoby či fólie. Je možná ještě jedna kombinace: bílý chřest před sklizní necháme několik hodin na světle zezelenat. Docílíme tím vyšší jemnosti, a přitom máme chřest zelený bohatší o chlorofyl.
Na podzim, když rostliny uschnou, je u země odstřihneme a doplníme k rostlinám kompost případně obohacený trochou hnoje.
Co chřestu škodí?
Chřest, jako vytrvalá zelenina, může být zaplevelován nejenom jednoletými plevely, ale i obtížnými vytrvalými. Záhon je proto nutné pravidelně odplevelovat a opatrně kypřit půdu.
Rostlinám chřestu může škodit drobný brouček chřestovníček obecný nebo i chřestovníček dvanáctitečný. Zvláště prvně jmenovaný brouk může při přemnožení napáchat škody zjara při rašení. Nepříjemné mohou být také hniloby kořenů, zvláště na méně propustných půdách.
Při zpracování chřestové výhony nejprve dokonale očistíme škrabkou. Vaříme je jen velmi krátce, nejlépe ve svazečku nastojato, aby hlavičky nebyly ponořené a vařily se jen v páře. Vynikající je nejen chřestový krém, ale také výhony jen posypané opraženou strouhankou a polité máslem, nebo zabalené do slaniny a zapečené.
