Článek
Chodníčky a cesty kolem domu a v zahradě jsou nezbytné. Jak jinak se dostat z veřejné komunikace do domu, anebo jak přejít z jednoho koutu zahrady do druhého, aniž bychom si za nepříjemného deštivého počasí obalili boty blátem? Zpevněný povrch je tam, kde se často chodí, praktický po celý rok bez ohledu na to, jak venku právě je.
Nejprve promyslíme, která místa je důležité propojit, kam naše kroky směřují nejčastěji. Na takové cesty zvolíme pevný, trvanlivý materiál, který odolá mechanickému zatížení i povětrnostním vlivům. V méně navštěvovaných koutech zahrady můžeme cestu pouze naznačit, třeba jen několika plochými kameny položenými na zem. Někdy není nutné ani to, pěšinku stačí nakrátko vysekat v trávě.
Cesta nemusí vést přímo
Cestu od branky k domu povedeme co nejkratší, přímou trasou. Jednoduchý ohyb kolem stromu či skupiny keřů jí však dodá na zajímavosti a také zahradu opticky prodlouží. Přímé cesty se hodí tam, kde nám jde o překonání co nejkratších vzdáleností – mezi domem a brankou či vraty, jimiž se vstupuje na pozemek, nebo domem a garáží.
Zakřivené a různě klikaté cestičky mohou mířit do odpočinkových míst nebo vést po obvodu zahrady. Chodníčky a pěšinky tady tajuplně zmizí a zase se objeví v trsech květin, romantický ráz podtrhne střídání či kombinace materiálů, které na vydláždění použijeme. Naplánováním typu chodníku ovlivníme styl zahrady, s rozměry cesty a způsobem pokládky materiálu zapůsobíme nejen na naše oči, ale ovlivníme i rychlost chůze.
Široká cesta či chodník se vzorem kladeným napříč krok zpomalí, úzká pěšinka anebo chodníček s podélnou vazbou dlažby naopak chůzi zrychlí. Podobně vnímáme i materiál, který tvoří povrch cesty. Po hladkém, rovném přeběhneme bez rozmýšlení, na nerovném (jako jsou například oblé kameny nebo hluboká vrstva oblázků) se musíme soustředit na každý krok.
Jistota je kámen
Volba materiálu většinou závisí na více okolnostech: na zatížení cesty, profilaci terénu, náročnosti pokládky a finančních možnostech. Pochozí plocha by měla být pro pohyb uživatelů vždy bezpečná.
Pro málo frekventovanou trasu můžeme zvolit nízce střiženou trávu nebo porost půdopokryvných rostlin. Lze použít i drcenou kůru, která vypadá obzvlášť hezky v zalesněném prostředí, nebo sypké kamenivo. Pokud však nechceme vybírat drobné kamínky štěrku ze záhonů, musíme takovou cestu ohraničit obrubníky třeba z poskládaných větších kamenů.
Nejvhodnějším materiálem na povrchy cest u chat a chalup je přírodní kámen. Může mít podobu dlaždic nebo pravidelných či nepravidelných desek v různé tloušťce, s povrchem hrubým či hladce vybroušeným. Mezi dražší patří tvrdší materiály – žula, rula, mramor, křemenec, k oblíbeným porfyr, andezit, k cenově dostupnějším měkčí pískovec a vápenec. Dláždit můžeme i kostkami. Bývají žulové nebo vápencové v různých odstínech od malých rozměrů, vhodných na vyskládání obrazců, až po 10/10 cm a větší. Ty jsou vhodné i na obruby.
Velmi často se využívají keramické či cihlářské výrobky. Pěkné jsou zvláště ty z pálené cihlářské hlíny v zemitých barevných odstínech. Na zpevnění cest a stavby teras jsou však vhodné vždy jen mrazuvzdorné dlaždice či cihly. V žádném případě nepoužijeme glazovanou keramiku. Její hladký povrch ve vlhku a v mrazu nebezpečně klouže.
Na cestičku vedoucí venkovskou zahradou lze úspěšně použít i dřevo – kulatinu, hranoly, špalíky. Jsou vhodné na místa, kam hodně svítí sluníčko. Kromě toho, že ve stínu dřevěná dlažba obroste mechem a bude klouzat, trvalé vlhko značně zkracuje její životnost.
Proto ji vždy pokládáme do pískového lože nad dobře propustným štěrkovým podkladem, aby voda ze dřeva mohla co nejrychleji odtéct. I tak je lepší každý kus před zapuštěním do cesty ošetřit – ponořit jej do impregnačního roztoku. Dřevo z tuzemských stromů – dubu a akátu vydrží padesát let, smrk, borovice, jedle a modřín mají životnost podstatně kratší, proto je vždy impregnujeme. Drahá cizokrajná dřeva použijeme spíše na stavbu teras.
V současné době je populární betonová dlažba. Není divu. Tvarovky z betonu se vyrábějí v tak široké nabídce, že si vybere každý. Dají se použít na chodníčky, na příjezdovou cestu, parkovací plochu, terasu, plochu okolo bazénu i zahradní schody. Ve stejném duchu můžeme zpevnit svah a olemovat záhony. Betonová dlažba vypadá vždy úpravně, dobře se udržuje a je trvanlivá.
Jak na pokládku?
Ještě před stavbou si musíme ujasnit, jak často budeme cestu využívat a k čemu bude sloužit a podle toho volíme její šířku: přístupová cesta k domu by měla být 1,2 až 1,5 m široká, 1 až 1,2 m stačí pro cestu k místu pro posezení. Pěšinka, která spojuje jednotlivé záhony a po níž chodí vždy jen jedna osoba, může být jen 40 až 50 cm široká. Takovou můžou tvořit jen dvě řady dlaždic nebo jednotlivé šlapáky.
A teď důležitá připomínka: základem kvalitně vybudované zahradní cesty je drenáž a důkladně zhutněné podloží. Jen tak budeme mít jistotu, že se cesta nebude vlnit, nebo dokonce rozpadat. Dá to ale hodně práce. Nejprve je nutné vyhloubit trasu cesty, pak uložit asi 20 cm silnou vrstvu štěrku – a zhutnit ji. V podmáčené nebo trvale vlhké půdě na dno položíme drenážní trubku. Na štěrkové lože přijde asi 5 cm silná vrstva písku. Nahoru již pokládáme dlažbu. Spáry vysypeme pískem promíchaným s cementem, nebo vyplníme cementovou maltou. A nebo do nich zasadíme nízké půdopokryvné rostlinky.
