Chcete mít zahradu plnou slunce a barev? Pak v ní nesmí chybět záplevák

Ač není mohutný jako slunečnice nebo mu na rozdíl od aster chybí moderní pastelové odstíny, umí se vedle soupeřů z čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae) snadno prosadit. Postarali se o to šlechtitelé, zejména pak Karl Foerster z Německa, který do rodu s latinským názvem Helenium přispěl celou řadou znamenitě vybarvených kultivarů. Žádný z nich zahradu nezaplevelí, jak by se podle českého jména mohlo zdát. Vlastně je to škoda, protože teprve když záplevák rozkvete na velké ploše, je to skutečná pastva pro oči. A nejen pro ně.

Trsnatě rostoucí severoamerická trvalka s běžnou výškou od 50 cm do 120 cm nemá sklony mizet ze záhonu po pár letech jako třeba kokarda, s níž je v příbuzenském vztahu. Objevuje se každý rok a neskonale dlouho kvete. Většinou začne v půlce července a skončí až s vůní podzimních ohňů, třebaže tou dobou již nevzkvétá celý trs.

Na naše vjemy záplevák útočí okázalými barvami jazykovitých květů. Ty mohou být široké, zúžené, lehce srolované, na konci zvlněné či vykrajované. Okolo vypouklého středového terče jsou uspořádané v perfektně symetrickém kruhu, jindy splývají podél tenkého stonku.

Některé odrůdy včetně plnokvětých působí rozcuchaným dojmem, na půvabu jim to však neubírá, také je totiž zdobí saturované odstíny slunečné žluté, oranžové a červené barvy. I bez cvičeného oka v nich často rozeznáme broskvové, mahagonové, rubínové až kaštanově hnědé tóny, leckdy pěkně pohromadě v žíhaném dekoru.

Barevné květy zápleváků jsou pro hmyz tím, čím je pro nás pozvánka na dobrou večeři. A že včelám a čmelákům chutná, o tom svědčí množství sosáčků ponořených do drobných pohárků uprostřed květenství.

Vítr s ním může cloumat, jak chce, nezlomí se. Jen ty nejvyšší odrůdy raději podepřeme. Anebo je na jaře o polovinu zkrátíme a zůstanou kompaktnější bez nutnosti vyvazování.

Se sluncem nad hlavou je mu hej. Neurazí se a nepřestane kvést, ani když ho odkážeme do řídkého stínu.

Dobře se vyvíjí v běžné zahradní půdě. Jarní dávkou kvalitního hnojiva či kompostu nepohrdne.

Pokud delší dobu neprší, musíme ho dodatečně zalít. Sucho se na jeho vzhledu i kondici podepisuje poměrně rychle, proto zápleváky pěstujeme ve volné půdě, nikoli v květináčích.

K udržení vláhy u kořenů přispěje listovka zapracovaná před výsadbou do půdy a vrstva mulče okolo rostliny. Dobře poslouží opět i listovka, která je prodyšná a neokyseluje půdu.

Chorobám záplevák dobře odolává. Proti plžům, kteří si pochutnávají na mladých listech, se však sám ubránit nedokáže.

Zmlazujeme ho, přesazujeme a množíme zjara. Při podzimním zásahu rostliny hůře zakořeňují.

Dobu kvetení jednotlivých odrůd prodloužíme, když před rozkvětem v červnu asi polovinu výhonů z trsu zakrátíme. Později pomůže vyštipování uvadlých úborů.

Na konci sezóny může zůstat v záhonu. Buclaté středové terče v čokoládovém odstínu vypadají šmrncovně, když si je vezme do parády jinovatka.

Oblíbená kytka, která si na nic nehraje, jenom spolehlivě kvete a rozdává dobrou náladu, je jako stvořená do babičkovských záhonů, k selským stavením či horským roubenkám, kde se stává rovnocenným partnerem vysokých floxů (Phlox paniculata), echinacejí (Echinacea purpurea), rozchodníkovců (Hylotelephium) i šuškard (Liatris), řebříčků (Achillea), zavinutek (Monarda) nebo třeba hvězdnic (Aster), s nimiž zazáří také ve váze s vodou.

Ač záplevák působí krapet staromódně, v moderní zahradě po boku hortenzií (Hydrangea), tvarovaných keřů a rozevlátých trav nebo u jezírka v kombinaci s vrbinou sehnutou (Lysimachia clethroides) rozhodně nezklame.

Po zápleváku by měl sáhnout i ten, komu učarovaly divokou loukou inspirované prérijní výsadby, v nichž si dobře rozumí s třapatkou (Rudbeckia), krásnoočkem (Coreopsis), šalvějí (Salvia), krvavcem (Sanguisorba offi cinalis), hlaváčem (Scabiosa) a jemnými trávami.