Článek
Při naší návštěvě byl tropický letní den, a tak jsme mohli ocenit, jak příjemný je pobyt uprostřed lesů, na zahradě nabízející místa na slunci i stinná zákoutí. Proti rozpálené Praze, odkud jsme přijeli, tu bylo báječně. Ale nebylo to jen svěžím ovzduším. Přivítal nás milý a usměvavý majitel a stavitel chaty, pan Milan, a jeho syn Marek.
Na skok do minulosti
„Na místě dnešní chaty stával původně zděný dům,“ zasvěcuje nás Milan do historie. „Teď je v celé osadě jen pár stavení, ovšem dříve zde bývala obec s hospodou a sklárnou. V roce 1939 ale domy vyhořely a místo zpustlo. Já jsem zdědil už prázdnou parcelu. O stavbě chaty jsem zprvu neuvažoval, bydlím v Jablonci nad Nisou v rodinném domku. Ale když v roce 1988 geodézie chtěla, pokud tu nezačnu stavět, zrušit parcelu jako stavební, podal jsem si žádost o stavební povolení. Předpokládal jsem, že její vyřízení bude trvat dlouho, ale povolení jsem dostal rychle a do dvou let jsem musel začít stavět. Tak jsem se do toho se synem a kamarádem Leošem pustil,“ vysvětluje náš hostitel peripetie vzniku dnešní chaty.
Z pokoje se vychází přímo na horní terasu zahrady
Na rekreaci i trvalé bydlení
„Od začátku jsem plánoval stavbu, vhodnou i pro trvalé bydlení. V zimě je to tady sice zasypané sněhem, máme v osmi stech metrech nad mořem drsnější podnebí, ale silničáři se o silnice starají, jsou sjízdné. Ovšem přijedete, u domu je po pás sněhu. Dostanete se dovnitř, zatopíte, uděláte si grog a jdete odhazovat sníh. Stále dokola...“
Když mi to v horkém létě Milan vyprávěl, moc jsem si ty záplavy sněhu představit nedovedla. Teď mám v počítači fotografii chaty, kterou mi náš hostitel v lednu poslal se slovy „Hrůza a děs. Už ho není kam házet.“ Ze sněhu kouká z celé chaty jen komín a vikýř s oknem. Sněhu je nejen po pás, ale nad hlavu...
Okna vyplňují bohatě rozkvetlé pelargónie v truhlících
Stavělo se důkladně
Ale zpět do let 1990 až 1995, kdy chata vznikala. Plány si Milan nakreslil sám. Leoš, stavební inženýr, je už jenom doladil. „Chtěl jsem tu mít velká francouzská okna, abych vyšel z kuchyně nebo pokoje rovnou na zahradu.“ Parcela je šťastně orientovaná. Leží na mírném svahu pod silničkou, od níž chatu odděluje vzrostlá zeleň. Z této strany je i hlavní vstup, kdežto velký obytný prostor s kuchyní se velkými okny dívá na druhou stranu, do zahrady před sebou, na les a na protější kopce.
Při stavbě se musel dodržet půdorys původního domu. Do přízemí se tak vešla předsíň, koupelna, WC a veliký pokoj s kuchyní s výstupem francouzským oknem na zahradu. V přístavbě s bočním východem je kotelna, sklad a místo na zahradní nářadí. Schodiště vede do podkroví se dvěma ložnicemi a druhou toaletou.
Kvůli již zmíněným drsným podmínkám v zimě se při stavbě nešetřilo na izolacích. Omítnuté stěny jsou z pórobetonových tvárnic s pěticentimetrovým polystyrenem. „Kde byla v podkroví předepsaná síla izolace 16 cm, udělali jsme 22 nebo 24 cm,“ vypráví chatař.
Chatu vytápí ústřední topení na uhlí, v pokoji je krb na dřevo. „Jako zálohu na temperování ve velké zimě máme elektrokotel, ale za ta léta jsem ho použil asi jen třikrát. Nejnižší teplota v zimě, když se tu týden netopilo, byla deset stupňů nad nulou.“ A když vidím ty pečlivě vyskládané hranice připraveného dřeva kolem stěn chaty a za ní, pečlivě přikryté stříškami, je mi jasné, že obyvatelé se zimy bát nemusí.
Problém není ani s vodou. Když před několika lety původní studna vyschla, nechal Milan udělat vrtanou. Na jejím místě se, nezávisle na sobě, shodli tři proutkaři.
Po práci na zahradě se v křeslech u krbu příjemně odpočívá
Interiéru vládne dřevo a bílá
„V interiérech se mi líbí kanadský styl,“ prozrazuje chatař, „bílé stěny a dřevo.“ Čistě omítnuté stropy a stěny střídající se s dřevěnými obklady a nábytek z přírodního dřeva to potvrzují. Jedinou výjimkou je toaleta v podkroví se světle zelenými stěnami.
Centrem chaty je hlavní obytný prostor o velikosti téměř třiceti pěti čtverečních metrů. Část je zařízena jako kuchyně, s bílou kuchyňskou linkou a velkým jídelním stolem s lavicí a židlemi. Policová příčka ji odděluje od odpočinkové části s krbem a pohodlnou pohovkou a křesly. Kůže z divočáka a další trofeje na stěnách vytvářejí tak trochu atmosféru lovecké chaty.
Hezkou vzpomínkou na minulost tohoto místa je polička na stěně v podkroví. Jsou na ní vyrovnány různé skleněné lahvičky – památky na místní skláře, které tu byly vykopány ze země při stavbě chaty.
„Co bych udělal jinak, kdybych stavěl znovu? Přidal bych ještě jednu místnost, takovou svou trucovnu, kde bych velikým oknem pozoroval v noci hvězdy nebo si v ní v klidu psal,“ zadumaně přemýšlí náš hostitel. Milanovi vyšla už jedna knížka, 'Čas rozkvetlých krokusů', což je román ze současnosti, rozepsanou má druhou a v náčrtcích je i třetí.
Ze spodní části zahrady vidíme přes kamenné zídky teras na chatu
Proměny zahrady
Zpustlý svažitý pozemek se proměnil díky péči pana Adamíry a jeho blízkých v krásnou zahradu s řadou příjemných zákoutí. Zahradu neobhlédnete celou z jednoho místa – tu musíte sejít po pár schodech, tady zahnout po pěšince kolem zídky, onde obejít skupinku stromů... Teprve tak objevíte zahradní posezení skryté pod hustě porostlou pergolou, lavičku pod stromem s výhledem do krajiny, několik jezírek, vzrostlý modřínový hájek, zátiší s modrými hořci a další a další hezká místečka.
„Nejdříve jsme museli vykácet náletové dřeviny, kterými byl pozemek zarostlý,“ vzpomíná Milan. „Kdekoliv jsme kopli do země, narazili jsme na kámen. Prý se zde v okolí těžil i na stavbu Národního divadla. Další kameny jsme vykopali ze základů původního domu. Využili jsme je na stavbu teras, kterými jsme vyrovnali zahradu,“ ukazuje chatař, „na zídky nebo je jen zajímavě seskupili a doplnili rostlinami.“
Od smrků po protěže
Nově v zahradě Milan s Markem vysadili různé jehličnany – smrky, túje, borovice, kleče. Na jaře barevně rozkvétají azalky a rododendrony, ve stínu se daří kapradinám a hostám. Vidíme lýkovec, diviznu, u chaty kvete fialový a růžový klematis, lilie a kosatce. Pestrými květy jsou obsypány truhlíky a keramické nádoby. „O květiny se stará přítelkyně Hanka,“ nechce si nechat všechny zásluhy o zahradu Milan s Markem sám. Jeho oblíbenými rostlinami jsou alpské protěže a hořec tolitovitý. Vysadil ho u malebné skupinky kamenů, v těsné blízkosti miniaturního rozcestníku, ukazujícího ke Kozím hřbetům. „To je má oblíbená trasa v Krkonoších,“ svěřuje nám.
Na zídkách roste břečťan, v těch na sucho skládaných se daří netřesku, mateřídoušce a dalším bylinkám. Pergola je zas bohatě porostlá přísavníky pětilistým a třícípým, mezi nimi bohatě kvetou v truhlíku pelargónie.
Vedle pergoly s posezením je vchod do starého sklípku. „Museli jsme udělat nový strop, kořeny stromů ten původní zničily,“ vysvětluje Milan a ukazuje na trubku vykukující z trávníku nad sklepem. „Ta zajišťuje, společně s otvorem ve dveřích, odvětrání vlhkosti.“
Hned naproti pergole je ohniště, vtipně udělané z kovového disku náklaďáku. Vítr tak nemůže oheň rozfoukat.
Na ohništi se už připravuje nějaká dobrota
Jezírka z kalfasů
Vodní prvek na zahradě je vždycky příjemný. Tady má podobu několika malých jezírek či spíš tůněk se žlutými kosatci, miniaturními lekníny, s čolky a žábami. „Tyhle dvě jsou ze zednických plastových kalfasů, zapuštěných do země,“ prozrazuje náš průvodce. Jiné jezírko na spodní terase vzniklo z vyčištěné staré betonové nádrže, snad žumpy, a doplňuje ho vodní kaskáda. Na naši počest je uvedena do provozu. „Připomíná mi to údolí Bílého Labe,“ usmívá se Milan.
Sympatické na této zahradě je, že nepůsobí vyumělkovaně, ale přirozeně navazuje na lesní okolí. Přispívá k tomu i to, že ve spodní části zahrady je louka ponechaná bez sečení. Ve velmi blízké budoucnosti tady bude Motýlí louka. „Ale práce je tu stále,“ podotýká Milan. „Vysazenou zeleň musíme pravidelně stříhat, aby to všechno nepřerostlo,“ s uspokojením se rozhlédne po zahradě a jako by při tom přemítal, jak si tady ještě s Markem a Hankou pořádně 'máknou'...
