Článek
Cestou na chalupu Mikoláškových ukazovalo počasí všechny možné tváře, jen ne tu vlídnou. Déšť skrápěl křivolaké serpentiny silniček a směrovky na Kostelní Vydří či Dobrou Vodu jen dokreslovaly charakteristickou atmosféru krajiny mezi Telčí a Slavonicemi. Vzrůstající hradba lesů připomínala blízkost České Kanady a dlouho se zdálo, že okolní kopce toho dne zůstanou zahalené v šedi. Ale na horizontu nad vesnicí se mezi mraky náhle prodralo slunce.
Takto vidí chalupu kolemjdoucí od příjezdové cesty
Chalupa, kterou rodiče paní Mikoláškové koupili v roce 1967, je alespoň na první pohled příjemně ztracená v zeleni mírně svažité stráně a okolních stromů. A působí menším dojmem, než jaká je ve skutečnosti. Je to přesně to místo, kam byste v létě chtěli jezdit k babičce, případně tam bez obav posílat svoje děti. Bezpečné hnízdo v otevřené krajině, vzdálené od rušných silnic, s lesem na dosah a sousedy v dohledu, ale ne hned za plotem. A vstoupíte-li dovnitř, tenhle první dojem se jen potvrdí. Ale nepředbíhejme.
Barbara Mikolášková má ostatně chalupu s dětstvím a prázdninami spojenou velmi úzce. „Rodiče koupili chalupu v roce 1967 poté, co si oblíbili blízké letovisko v Dobré Vodě,“ vypráví Barbara u stolu v nevelké prohřáté kuchyni a dolévá přitom hrnky s vonící kávou. „Na doptání přes známou tehdy sehnali chalupu, kterou chtěli chlapi původně především k tomu, aby měli kde hrát karty, když bude zavřená hospoda,“ vzpomíná s úsměvem.
Nostalgický duch nábytku a doplňků pokoji sluší
Lavice, židle, žehličky
Do kuchyně, která tvoří přirozený středobod života v přízemí, se vstupuje z malého uzavřeného dvora. Ten upoutá příchozího hned na první pohled atmosférou, dotvořenou bytelným dřevěným posezením, dlažbou z kamenů a nejrůznějšími historickými kousky v podobě starých cedulí, lavice a židlí, žehliček či výhybkové lucerny. Eklektický přístup k dekorování exteriéru přináší ve výsledku dojem tak trochu pohádkového prostoru, ve kterém se bezpochyby příjemně relaxuje s šálkem kávy, případně dobře sedí s kamarády u piva. Pokud ovšem neprší.
Ale do příjemné vyhřáté kuchyně je to skrze bytelné dveře jen dva tři kroky. Už na první pohled je tu vidět spousta odvedené práce a pečlivě vypracovaných drobných detailů. Chalupa je kamenná, z části dostavěná z cihel a než ji její současní majitelé vyšperkovali do její aktuální podoby, trvalo to léta. Nahlížím do pokoje s krásnými kachlovými kamny a křesílky, které vybízejí s knihou k posezení pod starou stojací lampou a poslouchám vyprávění o tom, jak kuchyni původně dominovala velká pec.
Tak trochumuzejní předměty příjemně dotvářejí malý dvůr
„Z kuchyně se k ní vlastně nedalo dostat, nakládalo se do ní z předsíně. A bylo obtížné třeba i vybílit začouzené stěny kolem pece, takže jsme se nakonec rozhodli, že ji zbouráme a získáme tím větší prostor,“ vzpomínají Mikoláškovi. „Bylo tady hodně co dělat, například novou střechu. Když naši chalupu koupili, zbořili nejdříve spoustu různých přístavků. Dlouho sem nebyla přivedená voda, pro kterou se chodilo s konví ke studni na louce,“ vypráví Barbara, zatímco její muž Petr upíjí kávu a prozatím do proudu vzpomínek své ženy nevstupuje.
Z vybavení kuchyně i dvou sousedících pokojů je cítit láska ke starým předmětům s vlastní pamětí, ale i léta postupného zabydlování a kultivování nevelkých prostor. „Ještě když jsem byla malá, dělala se na poli meliorace. Tehdy nám na pozemek naházeli všechny vyorané kameny a také rozorali část naší studny. Voda zmizela, ale naštěstí se zrovna v té době dělal tady poblíž vodovod a od té doby je přivedená voda do chalupy.“
Ne dost velké kopce
Dnes zdobí chalupu mimo jiné krásná komfortní koupelna, zbudovaná v bývalém chlívku. Ta už je chloubou a jednou z posledních dokončených prací Barbařina muže Petra. Ten ovšem připouští, že si zpočátku vztah k chalupě své ženy a chuť k jejímu přetváření budoval trochu složitě. „Pravda je, že ho to tu začalo pořádně bavit až poté, co rodiče chalupu napsali na mne,“ glosuje se smíchem Barbara ještě dříve, než se Petr stačí pořádně rozpovídat.
„Byl jsem zvyklý spíš na hory, potřeboval jsem kopce, tyhle na mne byly původně moc malé. Navíc se mi chalupa zdála od Brna příliš daleko,“ shrnuje Petr své někdejší první dojmy z místa, kam začal s Barbarou jezdit ještě dříve, než se vzali.
„Zpočátku mne moc nebavilo jezdit na jedno místo a dělat něco, co nebylo zrovna v souladu s mými představami, se mi zrovna dvakrát nelíbilo. Pak se to samozřejmě změnilo,“ popisuje Petr, jak postupně našel k chalupě vztah a jak v ní začal zúročovat svoji profesi stavaře, kterou mají ostatně s manželkou společnou.
Nechat ne příliš velké podkroví jako otevřený prostor byl šťastný nápad
Výzvy pro stavaře
A za ta léta ji oba zúročili víc než dost. Například při přestavbě podkroví, které znamenalo zbudovat novou střechu včetně krovů a dovnitř vestavět krásný otevřený prostor, jehož atmosféru určuje smrkové dřevo, litinová kamna a nejrůznější „muzejní“ doplňky. Podkroví, které dostalo podobu velké společenské místnosti s posezením, fotbálkem a prostornou ložnicí v zadní části, sloužilo k provizornímu letnímu přespávání i v samotných počátcích využívání chalupy k rekreaci. „Tehdy tam ovšem bylo uložené seno a v části, oddělené dřevěnou příčkou, byla místnost s pérovými matracemi,“ popisuje Barbara Mikolášková.
Vývojem prošel i chlívek. Když přestal sloužit svému účelu, využívali ho Barbařini rodiče jako místnost pro posezení a vybudování koupelny mimo jiné obnášelo nutnost prorazit v bytelné kamenné zdi malé okno. „Koupelnu jsme dodělali před dvěma lety, chybí ještě vyměnit podlahu v jedné místnosti a rádi bychom taky udělali ještě venkovní kryté posezení s krbem a udírnou. Ukazuje se, že je to potřeba, když je tady společnost a prší,“ shrnuje Petr a připouští, že největším problémem chalupy je celá léta vlhkost. Kamenný dům má poměrně nízké základy na hlíně a zdi není možné podřezat. Mikoláškovi řešili vlhkost drenážemi a izolací nopkovou fólií a Petr se synem rovněž vymyslel a udělal systém větracích otvorů, které chalupě umožňují lépe dýchat.
„Dům se zbavil všudypřítomného pachu vlhka. Já jsem ho ovšem milovala, byl typický pro chalupu mého dětství,“ říká Barbara.
Smrkové dřevo podkroví krásně provoní i prosvětlí
„Dokud byly děti menší a bylo míň peněz, zvelebovali jsme spíš zahradu, prořezávali jsme nálety a zbavovali se kamenů, kterých tady bylo opravdu velké množství,“ vzpomíná Petr a připouští, že na poměrně rozlehlém pozemku vede nekonečný boj s trávou. „Dokud měli lidé v okolí malá hospodářství, tak si tady občas někdo trávu vysekl. Pak jsem se to snažil zdolávat kosou, ale když to člověk moc neumí, hodně se nadře. Pak přišel na řadu křovinořez, ale teď to sekáme sekačkou s pojezdem, a to se ukazuje jako nejlepší varianta.“
Kultivovaný pozemek s ovocnými stromy i jehličnany, ohništěm a s krásným výhledem do krajiny je ostatně tím, co na chalupě upoutá už na první pohled a všechny ty kameny, keře, skalničky a plaňky plotu umocňují dojem vlídné zabydlenosti.
V chalupě Mikoláškových se člověk jednoduše cítí dobře hned od chvíle, kdy vystoupí z auta a vkročí do otevřené zahrady. A je vlastně úplně jedno, jestli ji prohřívá slunce, nebo skrápí déšť.
