Článek
Pozitivně naladěnou, sehranou dvojici, jakou tvoří Lenka s Petrem, však jen tak něco nezaskočí. Mají dokonce lví podíl i na projektu a stavbě své chalupy. Přitom Lenka, původně grafička, je ředitelkou mateřské školy a Petr, muzikant, je od loňského září ředitelem Základní umělecké školy v Hlinsku.
Mít svůj kousek louky
Pozemek, na němž chalupa stojí, koupili před jedenácti lety proto, aby měli kam jezdit s dětmi stanovat. „Když byli Honza a Petra menší, často jsme vyráželi na výlety. Ale po revoluci všechno najednou někomu patřilo, a když jsme si rozložili stan, přiběhli, že je to jejich louka nebo jejich rybník. Zatoužili jsme tedy po místě, odkud nás nikdo nebude vyhazovat,“ začíná Lenka vyprávět, zatímco Petr vaří kávu. Pár let objížděli, hledali v inzerátech, ale pořád nic. Až se jim zalíbilo v jedné vsi nedaleko Hlinska. Zjistili, že jejich oblíbená louka na samém vršíčku je na prodej. Po několika měsících úřadování se stali jejími šťastnými majiteli.
Nejdříve vykopali prostorné ohniště, a jen sešel sníh, postavili na svém kopci ne jeden, ale hned několik stanů. „Dostali jsme je od přátel, kteří kdysi jezdili s rodiči na Slapy. Byly to parádní plátěné stavby různých typů, vždy s předsíňkou a několika ložnicemi. V jednom jsme měli kuchyňku, kde byl trvale vařič s plynovou bombou. Ve druhém byla sekačka, kolečko, krumpáč a další nářadí. A ve dvou jsme spali,“ usmívá se Lenka. „Dokonce jsem si tady udělala záhonek s kytičkami. Sousedka říkala, že jsem hloupá, že se reju v tom jílu… ale já jsem z něj měla velikou radost.“
Místní o jejich zajímavém hospodaření věděli a vzali je vlídně mezi sebe. Tím spíš, že Petr býval s Komorní filharmonií často v cizině a Lenka hospodařila na kopci sama. Ale nikdy ne dlouho. „Máme hodně přátel, kteří za námi rádi jezdili, i když jsme to tady vedli po trampsku. První, co jsme postavili, byla kadibudka. Dělali jsme samozřejmě kolaudaci. Přijelo padesát lidí!“ Nic netrvá věčně, ani romantika pod celtovou stříškou. „Dům, kde jsme bydleli, koupili noví majitelé a začali nám dělat problémy. Rozhodli jsme se tedy, že si něco postavíme na našem kopci,“ dostává se Lenka ve vyprávění téměř k základům stavby.
Pramínky inspirace
Nakonec nebyl se stavbou spěch, protože Petrovi v práci nabídli služební byt. Byl čas vytáhnout desky, do nichž si léta ukládali obrázky různých řešení tradičních staveb a jejich detailů, znovu okouknout chalupy v hlinském Betlémě nebo na Veselém kopci a taky sáhnout do vzpomínek. „Odmalička jsem byla nadšená z chalupy, kterou měli rodiče. Byla to stavba poličského typu. Chodila jsem ráda do knihovny a studovala regionální rozdíly mezi stavbami. Před deseti lety jsem na to navázala. Knížky mi půjčoval ředitel pardubického ústavu památkové péče pan Madaj. A nakonec nám doporučil mladého architekta, který se zabýval mimo jiné i lidovou architekturou.“
Když začal architekt Aleš Klose vymýšlet, jak by mohla roubenka vypadat, měli manželé v mnoha ohledech jasné představy a on je respektoval. Vymýšlel ale i nová řešení. Lenka s Petrem se radují hlavně z velikého francouzského okna, jímž se vychází z jídelny na terasu, mířící k jihu. Zvenku jsou okenice připomínající vrata do stodoly. Jsou ovšem půlené, což je kvůli výhledu moc šikovné. Zcela se zavírají, jen když obyvatelé chalupy odjíždějí. A to teď nebývá moc často. Dalším pěkným a účelným řešením je schodiště nad kamny, jehož spodek je vyzděn do oblouku.
Ale zpět ke stavbě, jejíž projekt manželé probrali i s odpovědným pracovníkem na CHKO Žďárské vrchy. Stavbu „na klíč“ si z finančních důvodů dovolit nemohli, a tak sháněli materiál i řemeslníky na každý úsek práce sami. „Dokonce jsme si dělali malá výběrová řízení a posuzovali jsme podle referencí i podle cen,“ připomíná Petr. „Například roubeňáka vybral manžel podle toho, jak mu stiskl ruku,“ navazuje se smíchem Lenka. „Ale samozřejmě nejen proto. Pan Kábele znal klasické roubení, protože opravoval chalupy na Betlémě,“ uvádí věc na pravou míru. „Zkrátka nejlíp z těch našich výběrových řízení vycházeli lidé z okolí.“
Díky, kamarádi
Začínalo se samozřejmě od základů. „Pan architekt měl představu většího stavení, ale po našich neustálých připomínkách jsme došli k délce třináct metrů a pětadvacet centimetrů a šířce šest metrů. Je to akorát. Chalupa vypadá dobře zvenku i uvnitř,“ pochvaluje si Lenka. Když se však v červenci 2005 měly začít kopat základy, zkazilo se počasí. Pršelo, jen se lilo.
Situace byla dramatická, protože Petr měl v září odletět do Japonska na turné a do té doby chtěli mít stavbu pod střechou. Byl zpracován přesný harmonogram, všichni řemeslníci znali své termíny. Jen ten Petr nahoře na ně nedbal. „Pršelo čtrnáct dnů, a když jsem odjížděl, ležely na podezdívce jen dva smrkové trámy,“ vzpomíná chalupář. Ale věděl, že si jeho podnikavá žena nějak poradí. Poradila.
Posílala manželovi e-maily a on v Japonsku mezi koncerty vybíral a schvaloval typ oken, barvu střechy nebo zase její sklon. „Udělala jsem na trávníku z fošinek stříšky s různými sklony, nafotila je a obrázky putovaly za moře, aby Petr rozhodl. Ale i když jsme se hodně snažili, počáteční skluz se dohnat nepodařilo. Najednou byl říjen a střecha nepokrytá,“ líčí Lenka dramaticky. „Vyslala jsem tedy SOS. Na víkend přijelo šestnáct kamarádů – včetně tesaře, který chaloupku roubil. I řemeslníci se totiž stali při té veselé stavbě našimi přáteli.
Byl naštěstí krásný slunečný říjen, v sobotu se pracovalo dobře. Ale v neděli se strašně ochladilo. Rozdala jsem čepice a šály, co jsme tady měli, a večer bylo hotovo. Ještě ze střechy jsme volali Petrovi, podávali jsme si mobil, každý s tebou chtěl mluvit,“ obrací se Lenka k manželovi. „Pak se na střechu dala lepenka a bylo zazimováno. Den nato začalo sněžit. Bez přátel bychom to nezvládli.“
Světlou, nebo tmavou?
Stavba pak v zimě a v následujícím létě stála, aby syrové dřevo částečně vyschlo a zmenšilo svůj objem. Okénka i zděná pasáž v místě, kde je pec, se dělaly až na podzim. „Soklík venku si vzal na starost Petr. Ptal se mě, jak by měl být široký. Řekla jsem: Tak, aby se na něj dalo postavit pivo a nespadlo,“ blýskla se Lenka svou logikou. „Zedníci naopak těžce nesli, že museli své ostré úhly strhávat. Když jeden z nich už podruhé předělával komín, pokřikoval na střeše, že se z toho zblázní. A že nikde nesmíme říci, že to dělal on!“
V otázce zdění byla tedy rodina zajedno. Na to, jaký tón lazury na roubení zvolit, se však názory různily. „Dcera s tatínkem chtěli, aby byla světlá, já toužila po tmavé. Syn byl tenkrát v Praze ve škole, a tak mě přehlasovali. Vybrali lazuru Impranal v odstínu teak. Petra s Honzou se dali do natírání předloni místo letní brigády a my jsme s manželem odjeli na dovolenou. Po týdnu jsme tady našli dva mouřeníny a chalupu, jež byla díky třem vrstvám nátěru, které doporučoval výrobce, přesně tak tmavá, jak jsem si přála,“ směje se Lenka.
Společnou práci si užívají. Vítaná je i finanční úspora. Proto se rozhodli, že si sami položí i dubovou podlahu v přízemí. Podlaháři jim poradili, že stačí dát na základovou desku trámky neboli polštáře, mezi ně nasypat liapor a nahoru prkna. „Kuličky liaporu se však dostaly pod polštáře a prkna, pěkně skládaná na pero a drážku, začala stoupat… Nakonec jsme museli celou podlahu rozebrat, prkna očíslovat, všechno to ,kočičí žrádlo‘ vybrat kbelíkem a postup zopakovat. S tím rozdílem, že jsme polštáře k betonu přilepili montážní pěnou.“
Je tu dobře lidem i zvířatům
Zajímavých a veselých zážitků ze stavby i z pobytu na jejich kopci vyprávěla Lenka, podporována Petrovými souhlasy, ještě mnoho. Ukázala mi, jak si malovali zařízení interiérů, i deset návrhů předzahrádky. „Já vždycky předkreslím možnosti a manžel vybírá. Samozřejmě jsem měla nakreslený i plán našeho přesunu z Pardubic na chalupu. Znala jsem rozměry každého kousku nábytku a mohli jsme se kdykoli podívat do plánku, kam s ním.“
Petr potvrzuje, že jeho žena je organizačně skutečně precizní. A připomíná, že už má připravený plánek další stavby. Bude to jedenáct metrů dlouhá stodola, v níž bude místo pro auto a chlívek pro dvě kozy. „Seno bude uskladněno na patře stodoly, jehož prostor jsme spočítali s chlapama v hospodě podle toho, kolik kozy sežerou. Taky jsem uvažovala o oslici a zjišťovala jsem si, co je potřeba k tomu, abychom ji mohli zapřáhnout do vozíku a vyrazit na silnici. Už pro ni dokonce máme jméno. Apolenka.“ Ještě jsem vám neprozradila, že asi týden po naší návštěvě na Vysočině by se měl Petře narodit kluk Maxík. V téhle rodině mu bude jistě moc dobře.
www.chatar-chalupar.cz
