Článek
Mazlivé jméno obce ve skutečnosti souvisí se středověkým označením pro bláto. Však také zdejší architekturu označují památkáři za veselsko-hlubocké blaťácké statky. K Lužnici je odsud deset kilometrů a skoro za humny začíná soustava rybníků v čele s Krčínem a Záblatským rybníkem. Radost se sem přistěhovat, prohlásí leckterý romantik. Honissovi si však po zakoupení chalupy užívali spíše práce a starostí než romantiky.
„Manželka v roce 2002 viděla nabídku ve vývěsce realitky, a protože vždycky chtěla chalupu s pecí, rozhodli jsme se ke koupi,“ vypráví majitel: „I z té ruiny, kterou jsme našli, jsme byli nadšení.“
Nová dřevěná vrata jsou stylovější než kovová z 80. let u jiných stavení
Stavení pochází z roku 1849. Zřejmě patřívalo nějakému chudšímu chalupníkovi, protože pozemek není obestavěn ze všech stran. Každopádně se na jeho stavu podepsal poslední majitel, místní podivín, který evidentně nepotřeboval k životu nic.
„Neměl tu elektřinu, vodu, záchod… Ze začátku jsme se neměli kde umýt a na záchod jsme chodili do pole kukuřice. Ale na druhou stranu, tím, že chalupu vlastnil právě on, uchovala se bez nějakých necitlivých zásahů. Náš dům patří spolu s několika dalšími staveními v obci mezi chráněné památky. Nejdříve jsme z toho byli trochu rozpačití, ale naštěstí to znamenalo nejen jisté stavební zákazy a doporučení, ale i příspěvek památkářů na opravu.“
Zatravněný jihočeský dvorek evokuje představu hejna husí a slepic, ale jedna kočka musí stačit
Rekonstrukce s odborníky i bez nich
„Rekonstrukci jsme začali od děravé střechy. Památkáři trvali na zachování všech použitelných částí, takže jsme střechu kompletně rozebrali i s krovy, nahradili poškozené trámy a vše znovu sestavili. Dříve chalupu kryly betonové tašky, ty jsme vyměnili za bobrovky.“
Jiří Honiss ukazuje na fotografiích, kolik práce bylo zapotřebí: „Od zatékající střechy se začaly bortit stropy. Zdi ve stavení byly vlhké a občas v nich nějaký ten kámen chyběl. A to nemluvím o stodole, kde byly popraskané zdi z vepřovic, prasklý nosný pilíř a zeď tak vyhnutá, že jeden štít prostě spadl.“
Nejhorší bylo sehnat na rekonstrukci řemeslníky. „Pokrývači uprostřed práce zčistajasna odešli na nějakou výnosnější stavbu, a tak jsem poslední třetinu střechy domu a celou stodolu pokrýval sám. Vyučil jsem se tady i zedničině a opravoval spoustu odbytých věcí. Ještě mě čeká oprava fasády, na které se řemeslníci také vyznamenali.“
Podle památkářů chalupa prošla úpravami po roce 1920. Majitelé tehdy instalovali okna s horní výklopnou ventilačkou, zrušili nad nimi oblouky a udělali další nevhodné změny. Manželé Honissovi dům postupně vrátili do předchozího stavu. Nebylo snadné najít truhláře, který by dokázal vyrobit kvalitní špaletová okna, ale povedlo se.
Kuchyňská linka je pýchou majitele jakožto amatérského truhláře
Předsíň jako unikát
Práh ve vstupních dveřích už opravdu něco pamatuje. Nejspíše i doby, kdy sem sousedé chodili společně péct chleba. Vstupujeme do nezvykle členité předsíně, mineme vpravo dveře do hlubokého sklípku a v protější zdi vidíme dvířka kamen a trouby. Ale proč tady? A kde je komín? Stačí otevřít vedlejší dveře a ocitneme se ve skutečné černé kuchyni. Sem vede kouř z oněch kamen ve zdi i z chlebové pece. Ta je umístěna ve vedlejší světnici, ale zatápělo se odsud. „Zkusil jsem tu udit a výsledek dopadl nad očekávání dobře. Kouř je už studený, má nějakých třicet stupňů, a maso se vyudí tak za měsíc. Stačí je předtím také na měsíc nechat naložené ve sklípku,“ chlubí se svým kulinářským uměním výtvarník.
Podlaha v předsíni se mírně svažuje a zdi rozhodně nejsou rovné, takovéhle „detaily“ kdysi nikoho nevzrušovaly. Ty venkovní mají vysokou kamennou podezdívku a nad ní jsou pálené cihly – celková tloušťka činí 70 cm. Proto se v nich najde prostor na četné výklenky. Jeden z nich býval zvláště důležitý: říká se mu krbeček a selka do něj stavěla lucernu, když šla ráno do stáje.
Místo bývalého chlívku dnes vzniká pohodlná ložnice, dokonce s podlahovým topením, majitelé nás ale zavedli jen do útulné světnice na opačném konci předsíně.
Důmyslně postavenou pec se Jiřímu Honissovi podařilo zdárně zrekonstruovat a uvést do funkčního stavu
Světnice s novým stropem
Původně tady byl propadlý trámový strop, z něhož trčel rákos. Současní majitelé obnovili počáteční stav, nahradili několik poškozených trámů a v místnosti nad trámovým stropem vybudovali prkennou podlahu. Světnice je vybavena stylovým nábytkem a s překvapením zjišťujeme, že vedle zedničiny a pokrývačství pan Honiss zvládl na jedničku i truhlařinu.
„Už předtím jsem si sám vyráběl rámečky k obrázkům, takže jsem se jenom přeorientoval na práci ve větším měřítku. Nakonec jsem zvládnul i výrobu kuchyně nebo rohové lavice. Staré kredence bývají příliš malé, pro-to jsem vyrobil kus v podobném stylu, ale tak, aby vyhovoval našim současným požadavkům. Některé ozdobné prvky, jako hlavice, se dají koupit, prosklená dvířka jsem vzal z jedné staré skříně a ozdobné lišty jsem vyřezal sám. Celé mě to stálo jen takový malý kousek prstu,“ směje se truhlář samouk.
I většina dveří pochází z jeho dílny. Použil na ně podlahová prkna, která namořil a natřel včelím voskem. Kování mu vyrobil kamarád.
Už nás ani nepřekvapilo, že dominantu místnosti – chlebovou pec – rekonstruoval také sám majitel. „Koupil jsem si odbornou literaturu a tři roky jsem se odhodlával, než jsem se do rekonstrukce pustil. Nechal jsem si vyrobit všechny kovové prvky a dal jsem se do rozebírání. To se musí všechny kachle očíslovat, aby se pak dostaly na původní místa. Dokonale se odmočí a odstraní všechna kamnářská hlína a potom se touhle hlínou zase lepí zpátky.
Dnes v peci topíme i pečeme, jen chleba jsme nezkoušeli. Spotřeba dřeva by byla příliš velká a kvůli jednomu pecnu se to nevyplatí. Koneckonců, pec má ještě troubu. V ní se sice třeba kuře peče tři až čtyři hodiny, ale chutná pak výborně.“
Pecny chleba dnes z pece nevycházejí, ale zato se v troubě pečou výborné bábovky
Výklad ve svatém koutku
Jiří Honiss je uznávaným tvůrcem podmaleb na skle v lidovém stylu. Vysvětlil nám, že se tyto obrázky obvykle kupovaly na církevních poutích nebo byly dárkem pro nevěsty. Ve světnici pro ně byl vyhrazen „svatý“ koutek v rohu naproti kamnům.
„Technika podmalby na skle se u nás rozmohla během devatenáctého století, zejména v okolí skláren. Často se na tvorbě podílela celá rodina: každý člen udělal určitý úkon a předal dílo dál. Používaly se přírodní pigmenty rozmíchané v bílku, saze se mísily s terpentýnem.“ Výtvarník dnes používá syntetické barvy a vedle tradičních předloh hodně motivů dotváří podle svých představ. Shání ale stará skla, která obrázku svými drobnými nedokonalostmi dodávají autenticitu.
Obrázek do svatého koutku
Na shledanou v Mazelově
U zadní části domu ještě leží hromádka cihel a uvnitř se pracuje. Také stodola ještě čeká na své plné využití. Rodina Honissových si ale dokáže najít i čas na siestu – ať už na jednoduchém travnatém dvoře nebo za stodolou, kde je nikdo a nic neruší. Půda je tu dílem písčitá a dílem jílovitá, proto tu není ideální prostředí pro větší zahradnické experimenty. Stačí několik osázených kamenných koryt a jedna meruňka, která už začala plodit.
Mazelov, čítající dvě stovky obyvatel, se asi nikdy nestane turistickou atrakcí jako slavné Holašovice. V rodině Honissových však získal zapálené patrioty.
