Cesta k souladu

My se budeme samozřejmě věnovat její současné podobě. Začala se měnit v roce 1990, kdy dům, stojící na pozemku o téměř šesti tisících metrech čtverečních, koupil pan Roman. Návrat z německého exilu mu nejdřív „okořenily“ stavební úpravy zchátralého domu. Když však uvažoval, co s rozlehlou zahradou, rozhodl se pozvat do Čech svého kamaráda, s nímž se setkal už před lety v Německu.

Pro Petra, špičkového zahradníka, aranžéra a dekoratéra, to byla zajímavá výzva, protože okolí toho krásného domu nedaleko Labe nabízelo čtyři zcela odlišné prostory. První navazuje vpředu a vpravo na dům. Je to rovina, vybízející k výsadbě, která by dokreslila a zvýraznila jeho architekturu. Vznikla zde půvabná zahrada ve stylu severoitalské neorenesance, s kašnou a cennými dřevinami po obvodu.

Druhý prostor vznikl z bývalých stájí a kočárovny, které nechal nový majitel zbourat. Jižně situovaný pozemek volal po sukulentech. Dnes se mu říká mexická zahrádka a ozdobily jej netřesky a další sukulenty a exotické stromy.

Třetí se vyloupl na terase pod mexickou zahrádkou. Po socialistických hospodářích tady zbyl sklad betonu, který v neudržované stavbě zvlhnul – a ztvrdl. „Likvidoval jsem tu hrůzu sbíječkou,“ udivuje Roman, kterému je blízká spíš ekonomika a obchod, svým podílem na znovuzrození zahrady. Však si ji posléze vyčlenil pro zeleninu a drobné ovoce. Jeho obrovským koníčkem je totiž kuchaření.

„Dokonce jsme vyráběli i marmelády – začalo to revení, pak přišly jahody, rybízy, angrešt, josta… jeden rok jsem napočítal šest set lahviček! Ale pak jsme je vždycky rozdali, takže nás zavařování přestalo bavit. Zůstaly jenom okurky, fazole, rajčata.“ Čtvrtý díl pozemku, ten pod domem směrem k Labi, je tak velký, že zasluhuje samostatnou kapitolu.

V padesátých letech minulého století, když museli dům opustit poslední majitelé, se tato spodní partie proměnila ve smetiště. Její rekultivace nebyla snadná. Bylo třeba odstranit zhruba metr a půl navážky, jež by rostlinám nesvědčila, a pod novou zeminu nasypat drenážní vrstvu, aby zbytky odpadů nevzlínali s vodou vzhůru. Pak se přátelé vrhli do stavby teras. Vyškrabávali a doplňovali rozpadlé spáry i chybějící kameny a vytvořili dílo, které člověk ocení, až když sestoupí po příkrých schodech dolů k jezírku.

„Jezírko je tu z doby, kdy jsme se po rododendronovém období zbláznili do japonského stylu. Původně to měla být soustava, v níž by byla část čisticí a na druhé straně koupací. Jenže se ve vodě nevytvořil ten správný biotop. Dopouštíme totiž užitkovou vodu ze studny, v níž je zřejmě pořád spousta živin z bývalého smeťáku,“ informuje Roman.

Japonské období odeznělo a prostor se postupně vyplňuje stromy a květinami, které snesou dopolední zastínění a odpolední intenzitu slunce od západu, letní vedra a zimní mrazy. „Sněhu tady nikdy mnoho nenapadne, a tak leckteré rostliny, které jsem přivezl z Německa, vymrzly. Ale abychom se z toho hroutili? To spíš z počátku. Teď si jenom řekneme: nejde to tady, pryč s tím!“ překládá Roman simultánně Petrův komentář.

Chtějí samozřejmě, aby jejich zahrada – zahrady vypadaly hezky. Co hezky, krásně! Přispívají k tomu desítky variant tmavých i světle zelených a také různě panašovaných bohyšek, které patří mezi Petrovy favority, téměř sedmdesát odrůd všech druhů pivoněk i stromy, které vášnivý pěstitel vozí z celého světa. Uveďme například vzácnou holubiččí davidii, jejíž květy prý jakoby opravdu chtěly vzlétnout, fazolový strom z Číny, jenž plodí dlouhé modré fazole, nebo třeba zelenorůžové kiwi.

Zahrada se stále mění. Přibývají nové odrůdy bohyšek, pivoněk, rozrůstá se nová partie denivek, tu a tam přibude nějaký strom nebo keř. Petr mnohé zastřihává, tvaruje, ale prý už to nedá tolik práce jako zpočátku. Je víc času na to zahradu si užívat. Kočka Sisina, což je domácké jméno čistokrevné British Blue Ester z Kladrub, pražský krysařík Oskar i statný Alfred z pavího rodu s tím bezpochyby souhlasí.