Českým ptákem roku 2025 je konipas horský

Konipas horský je již druhým ptákem z čeledi konipasovitých, kterého čeští ornitologové vyhlásili ptákem roku. V roce 1999 se jím stal známější a početnější konipas bílý. Titul pták roku uděluje Česká společnost ornitologická (ČSO) zpravidla známým druhům, které lze potkat na mnoha místech republiky.

Konipas horský je mnohem pestřejší než jeho příbuzný konipas bílý. Má žluté bříško a popelavě šedý kabátek. Zpěv konipasa horského tvoří řada krátkých, ostrých tónů, které jsou dobře slyšitelné i skrz zurčení vody.

„Konipas horský upřednostňuje především horské a kopcovité oblasti, které dávají vodním tokům potřebný spád a charakter řečišť, nevyhýbá se však ani nižším polohám, a tak na něj můžeme narazit téměř kdekoli. V Polabí a v Dolním Povltaví, stejně jako na jihu Moravy, existují hnízdiště v nadmořské výšce dokonce nižší než 200 metrů nad mořem,“ radí ředitel ČSO Zdeněk Vermouzek všem, kteří by chtěli konipasy horské pozorovat.

Konipasi horští jsou tažní ptáci, těšit se na ně můžeme ve druhé polovině března, kdy se vracejí ze zimovišť ve Středomoří. Přesto ale i mezi nimi se každoročně najde malé množství otužilců, kteří přezimují u nás. O těchto jedincích by ornitologové rádi získali co nejvíce informací. „Proto vyzýváme veřejnost, aby v zimním období věnovala konipasům horským pozornost a zapisovala jejich pozorování do faunistické databáze Avif,“ vybízí Zdeněk Vermouzek.

Konipasi horští jsou svým partnerům i hnízdištím věrní. Místo pro hnízdění si vyhledávají v blízkosti vody, ve výšce okolo 2 metrů nad zemí nebo nad vodní hladinou. Hnízdí v dutinách a skalních štěrbinách, ale za vděk vezmou i puklinami vodních staveb a konstrukcemi lávek či mostů.

„Stavbu hnízda má na starosti samice. Běžně snáší 5–6 vajec a pár může zahnízdit dvakrát, výjimečně i třikrát do roka. O úspěchu hnízdění rozhoduje především počasí, které má vliv na dostupnost a množství potravy. Tu tvoří zpravidla hmyz, nicméně konipasi nepohrdnou ani pavouky, drobnými měkkýši, korýši a v jejich jídelníčku se mohou objevit i pulci obojživelníků či rybí potěr,“ zmiňuje Lukáš Viktora z ČSO.

Poznávacím znamením všech konipasů je dlouhý, úzký ocas, kterým téměř neustále kývají nahoru a dolů. „Teorií, proč to dělají, je více. Jedna říká, že se tak chrání proti útoku predátorů. Když konipas přistane na zemi, okamžitě zakmitá ocasem. Tento pohyb může upoutat pozornost predátora a vylákat ho z úkrytu, dokud je pták ještě ve střehu a může se vyhnout ulovení. Pokud se v okolí predátor nenachází, začne se konipas krmit a v určitých intervalech pohybuje ocasem pro případ, že by se v  blízkosti přece jenom nějaký objevil. Další hypotézou je, že kýváním ocasem plaší sedící hmyz, kterým se živí,“ vysvětluje Lukáš Viktora jev, podle nějž konipas získal i své lidové pojmenování - třasořitka.

„Pojmenování třasořitka se vyskytovalo zejména na střední a východní Moravě, třasoprdelka v jižních Čechách, třasprdelka na západní Moravě a cacorka je doložena z Podkrkonoší. Další z pojmenování odkazují na jeho častý výskyt u vody nebo na pastvinách. Na mnoha místech se tak vžila pojmenování jako vodník, pastyrečka anebo právě konipas. U posledního slova však nelze vyloučit ani spojitost s vyhledáváním potravy v čerstvé oranici za oráčem, tj. „pase se za koněm“, sděluje Petr Procházka z Ústavu obratlovců Akademie věd České republiky.

„Přestože mají specifické požadavky na prostředí, ve kterém nesmí chybět tekoucí voda, jsou schopní zahnízdit i na některých regulovaných tocích, pokud mají kamenité, štěrkové nebo betonové volně přístupné břehy. O jejich životní prostředí je však mohou připravit výstavby údolních nádrží, zatrubnění toků nebo klimatická změna přinášející dlouhodobá období horka s minimem srážek,“ vysvětluje Lukáš Viktora.

Život konipasům mohou znepříjemnit ale i některé nepůvodní druhy rostlin a živočichů. „Zejména křídlatky japonské dokážou rychle zarůstat břehy toků, čímž znemožňují konipasům volný pohyb podél břehů, kde obvykle hledají potravu. Takovému prostředí se pak konipasi vyhýbají,“ dodává ornitolog.