Článek
Příbuzné bergénií a maličkatých lomikamenů jsou tak oblíbené, že je u zahradníka najdeme v bezpočtu kultivarů pod botanickým jménem Heuchera. Všechny kvetou, ale spíš než jemná latnatá květenství jsou to listy, za kterými se otočíme a za něž jsme ochotni utratit několik padesátikorun.
Dlužichy ve své různorodosti nabízejí skvělé variace barev i tvarů a svůj listový aparát sebevědomě prezentují – jak se sluší na otužilé robustní trvalky – po celý rok.
Sem se dívej!
Placaté až hravě kučeravé listy velké jako dlaň nebo o půlku menší s vrcholky špičatými či oblými jsou mělce až hluboce vykrajované, vesměs pětilaločné, ne nepodobné listům javoru. Rozrůstají se z přízemní růžice do hustého trsu, jehož výška i šířka podle sorty jsou v rozsahu 30 až 50 cm.
Barevné spektrum zahrnuje žlutou, oranžovou i zelenou v mnoha tónech, od limetkové po namodralou až stříbřitou. Hezké sice, ale běžné barvy přetrumfne dráždivost odrůd vymalovaných odstínem červeného vína, nedozrálých ostružin a švestkových povidel, na líci často přizdobených stříbřitými malůvkami. Takové dlužichy jednoznačně strhnou naši pozornost.
Jemný půvab plesnivek vydrží dlouho
Tři roky a konec?
Vytrvalé byliny původem ze Severní Ameriky uvykly na drsné podmínky. Tvrdošíjně se drží i v mělké půdě mezi kameny a odolávají větru. Slunce k nim může ze všech stran, pod keři či v grošovaném stínu řídce vysázených stromů se jim daří jakbysmet. Co oceníme asi nejvíc, je fakt, že se barevné pigmenty obsažené v listech nerozloží, ani když vzduch zebe. Záhon, v němž se rdí dlužichy, dovede být svůdný nejen na jaře a v létě, ale i celý podzim a zimu.
V zimě dlužichy nesnesou zamokřenou půdu. Zánik ale hrozí i v propustné zemině. Ne hned. To až zhruba po třech letech, kdy začínají dřevnatět stonky. Tehdy dlužichy ztrácejí vitalitu, pelichají a vypadají zbědovaně. Vyzvedneme na jaře nebo na podzim trs ze země, rozdělíme ho, zbavíme odumírajících částí a zdravé listové růžice vysadíme do jamky s kompostem. Stejně jako u jahod dbáme na to, aby nebyly v půdě příliš mělce ani příliš hluboko.
Kde žijí, tam to oživí
Kouty skoupé na světlo, květinové záhony, skalky, lesní tišinky s pařezy, štěrkoviště, plácek u vody, obruby patií a chodníčků, nádoby, zahrádky střešní i vertikální… Všude tam, kde se po dešti netvoří bažina, vychrlí červenolisté dlužichy svůj temperament.
Jako vůdčí trvalky neselžou v porostu kakostů, zvonků, krásenek, šant a kuklíků. S grácií oživují zelené hlubiny s kapradím a bohyškami. S chutí si střihnou i podpůrnou roli po boku šalvějí, rudbekií, hvězdnic, javorů či bambusů. Když je dáme před zlatolistý pustoryl či stříbřitou plesnivku, míra kontrastu nás ohromí.
Větší „odpich“ dodávají sousedům s bledými květy, trávám a zahradním dekoracím z betonu. Chceme-li na podzim rozvibrovat parapet nebo balkon, přidáme dlužichu do truhlíku k violkám a vřesu.
Díky hustým kopulovitým trsům, celoroční barevnosti a prakticky nulové přitažlivosti pro slimáky vznikají z dlužich úchvatné rámy pro záhony, pěšiny, patia a jezírka, zvlášť když je sestavíme z vícera odstínů.
Proměnlivá tvář hortenzie Limelight
