Akordy pozdního léta

Vydala jsem se za ní koncem srpna. Muškáty, jimiž je nevelká chata se sedlovou střechou obklopena, ještě kvetly naplno a zahrada hýřila barvami pozdního léta. Nedivím se, že Marie utíká z města, jak jen to jde.

Marie pochází ze selského gruntu ve východních Čechách. Byla u něj půlhektarová zahrada, nebo spíše sad plný švestek. Rodiče je prodávali hlavně proto, aby mohli dát studentce něco na přilepšenou. „Konec prázdnin jsem vždycky strávila na dvojáku (štaflích o dvou ramenech) a česala švestky,“ vzpomíná Marie. „Ale pro mě to nebyla nepříjemná brigáda. Zahrada byla odmalička mým koníčkem.“

Milejší než práce v sadu jí však přece jen byla péče o květiny. I pro ně se kolem stavení našlo místo. V první řadě to byla klasická venkovská předzahrádka. „Maminka v ní mívala uprostřed tulipány a kolem lemy z pomněnek. Vypadalo to moc pěkně. Tulipány to byly výstavní, cibulky jsme měli ze Šlechtitelské stanice v Roháči u Chrudimi. Když cibuloviny odkvetly, sázeli jsme letničky, aby byla předzahrádka pořád pěkně barevná. A aby bylo na co koukat i na druhou stranu, byl záhon ještě ve dvoře.“ Po absolvování školy bydlela Marie nějaký čas u dejvické tetičky. Byl to pěkný činžák, ale kolem ani kytička. Uvědomila si, že jí práce na zahradě hodně schází.

V manželství s Milanem, velmi spokojeném a šťastném, se Marii splnilo i toto přání. U chaty, kterou manželův otec postavil koncem padesátých let minulého století, byla veliká zahrada. „Skoro polovinu sice zabíraly záhony jahod, které tchyně také prodávala, a keře rybízu, takže brigád jsem si i tady užila v míře vrchovaté. Ale před chatičkou byla veliká skalka. To bylo něco jiného!“

Bývalá skalka se změnila v okrouhlý záhon plný květin, který člověk obdivuje, jen vstoupí na pozemek. Kamenný střed, stoupající kdysi do metrové výšky, stínil skalničkám na severním „svahu“, a tak Marie s Milanem skalku rozebrali a vytvořili ploché rabátko.

Chata půdorysu 50 metrů čtverečních se od svého vzniku také změnila. Přízemí bylo členěno na obývák, verandu s jídelnou a kuchyňku, v jejímž rohu byl záchod. A v patře jsou dvě malé ložnice. Mariin tchán, profesí jemný mechanik, vše zdil za pomoci dvou zedníků ze sousední vesnice ze škvárobetonových tvárnic. „Do omítky však spotřebovali spoustu cementu, takže zdi jsou tlusté jako v bunkru. Byl vždycky problém do nich vrtat.“

Do první etapy renovace se Marie pustila v roce 1983 ještě s manželem. Hlavním důvodem byla snaha včlenit na záchod malý sprchovací koutek s umyvadlem. Mytí pod pumpou nebo v lavoru samozřejmě nevyhovovalo rozrůstající se rodině s malými dětmi. Život na chatě zpříjemnilo i přistavění vyvýšené terasy. Venku sedávala rodinka hlavně po ránu a později odpoledne, když se slunce stočilo k západu. Druhou etapu rekonstrukce v roce 2008 už musela chatařka zvládnout sama. Řešila opět sociální zařízení. Jeho umístění v kuchyni bylo přece jen problematické, navíc nebyla dobře udělaná izolace, takže uvnitř a dokonce i venku opadávala omítka.

Před pěti lety Marie skončila se zaměstnáním a mohla se úpravám na chatě věnovat naplno. Využila i toho, že se v obci zrovna kopaly nové rozvody vody a kanalizace. „Zaplatila jsem si přípojku a zároveň nechala od architekta, který už něco dělal pro známé, navrhnout přístavek pro kvalitní sprchový kout a záchod. Myslím, že nevypadá špatně. Pojď se podívat,“ vede mě kamarádka před chatu. Musím jí dát za pravdu. Střecha, která je zleva protažená nad verandu, je díky přístavku vpravo pěkně vyvážená.

Když už se přestavovalo, odhodlala se Marie zrušit i dávný tchánův systém vytápění. „Byl to jeho vynález – ústřední topení napojené na staré klubky v kuchyni. Zabudoval do nich výměník na vodu, kterou rozváděl do radiátorů v pokoji a samotíží dokonce i do podkroví. Všechno skončilo ve sběrných surovinách. Koupila jsem krbová kamna Romotop, která na vyhřátí chaty zjara a na podzim bohatě postačí. A v zimě sem nejezdíme.“

Přízemí se daří dobře vytopit jedněmi kamny v obýváku jen díky tomu, že byl při renovaci celý prostor propojen. „Petru, mou dceru, totiž napadlo, že by bylo příjemné ,otevřít‘ stěnu mezi kuchyní a obývákem. Ten má okna na východ a na jih, takže ráno a dopoledne tam bylo světlo, ale odpoledne dost tma. Nakonec šly pryč i shrnovačky mezi kuchyní a verandou a verandou a obývákem. Včetně futer. Každý, kdo sem pak přišel, se divil, jaký je tady prostor. A já od té doby trávím ráda čas v kuchyni, odkud teď vidím na všechny tři strany, v obýváku, kde je světlo po celý den, i na verandě se souvislou řadou oken na jih a na západ. Tu jsem měla vždycky moc ráda. Ale až po zahradě,“ nezapomíná Marie připomenout.

Také zahrada se v posledních dvaceti letech hodně změnila. Zmizely staré přerostlé túje a zhruba polovina ovocných stromů. Jabloně, které zůstaly, Marie neustále tvaruje a zmlazuje. Zmizela také většina jahodových záhonů a keříků rybízu a angreštu. „Nechala jsem si jen pět různých druhů rybízu, dva angrešty, pár prutů malin a na záhoně nějaké jahody, aby bylo co mlsat. Cukety, fazolky a bylinky se hodí v kuchyni. A kytičky nám dělají radost.“

Jsou to dnes většinou trvalky. Zlatě zářící třapatka plstnatá, fialová šuškarda, zelený rozchodník, denivky, hledíky, krásenka, podzimní astry. Kromě záhonu před chatou jenom zákoutí a lemy. Zjara v nich přebírají taktovku cibuloviny, hlavně červené a fialové tulipány, v kombinaci s modřenci. „Po odkvětu a zatažení cibulky vyndávám, protože je žerou myši. A taky proto, že chci uvolnit místo dalším květinám, aby byla zahrada pořád barevná. V květnu a v červnu ale nic nemůže soutěžit s azalkami a rododendrony, které barvami doslova hýří. Mám tady bílé, růžové, žluté, oranžové, červené a fialové,“ vypočítává Marie.

Čas od času jí zkalí radost jen potok. O chatu se nemusí obávat, je v bezpečných třech metrech nad jeho hladinou. Ale kůlna, kde má uskladněné dřevo na topení, sedí ve svažujícím se terénu o dva metry níž. „Letos se přes ni prohnala zkalená voda, a tak dřevo postupně čistím a suším. Ale času mám dost. Po létech, která jsem strávila nad čísly, si práci v přírodě opravdu užívám.“

www.chatar-chalupar.cz