Za nábytkem do DBK jezdili lidé zdaleka. Letos slaví 40 let

Stavba Domu bytové kultury (DBK) započala roku 1972 a kvůli financování i nedostatkům ve výstavbě trvala téměř 10 let. Cílem bylo vybudovat první český obchodní dům specializovaný na konkrétní sortiment, který se nakonec podařilo otevřít roku 1981.

Konstrukčně je budova neobvyklá zejména uspořádáním jednotlivých pater, která působí, jako by jich bylo osm, přestože fakticky jsou jen čtyři. Budova je totiž rozdělena do dvou částí, z nichž jedna je položená výše než druhá. Obě části spojují eskalátory.

O stavbě se často mluví jako o klenotu brutalistní architektury. Podle historika architektury Zdeňka Lukeše je však toto označení zavádějící. „Na čistý brutalismus je budova příliš elegantní. Myslím si, že v tomto případě bychom mohli spíše mluvit o internacionálním stylu s prvky brutalismu,“ vysvětluje.

Architektka Věra Machoninová, která spolu se svým manželem Vladimírem Machoninem projektovala také pražský Obchodní dům Kotva nebo budovu ambasády ČSSR v Berlíně, návrh budovy DBK pojala velmi velkoryse. Kromě vystaveného nábytku a skladů se v objektu nacházela například šatna, restaurace, kavárna, kinosál nebo oddělení bytových architektů.

„Zajímavé byly materiály, které byly použity,“ říká Zdeněk Lukeš. „Například obvodový plášť je z Atmofixu, což je takový rezavějící plech, který má tmavohnědou barvu. Je velmi elegantní, obzvlášť v kombinaci s červenými prvky. Uvnitř se zase hodně používalo mořené dřevo v různých barvách, například červené, zelené nebo modré,“ popisuje s tím, že právě tyto prvky byly pro práci architekty Machoninové typické.

Ta ráda pracovala také s pohledovým betonem, který je v DBK použit na několika místech v interiéru budovy.

V betonu na zdech jsou umístěné umělecké prvky, o které se postaral sochař Slavoj Nejdl.

Velké otevřené prostory na jednotlivých patrech byly designované tak, aby sloužily jako výkladní skříň československého nábytku – od kuchyní a ložnic, až po obývací stěny i textilní doplňky.

„Do té doby se stavěly takové obecné obchodní domy, kde se prodávalo vše možné, včetně nábytku. Ale tohle byl dům, který byl specializovaný jen na nábytek, vnitřní zařízení a design. Inspirovalo se to v obchodech, jako byla IKEA na Západě,“ vysvětluje historik.

Obchodní dům poskytoval zákazníkům i řešení nábytku na míru dle návrhů bytových architektů a aranžérů. Nabídka však byla velmi omezená a čekací lhůty na novou kuchyň i ložnici dlouhé.

Na svou první návštěvu DBK vzpomíná i Zdeněk Lukeš: „Kvalita nábytku tehdy nebyla nic moc, ale v horním patře byl nábytek dovozový, a to tam chodili všichni obdivovat.”

Po privatizaci centrální obchod s nábytkem přestal fungovat a pro budovu se začalo hledat nové využití. „Ukázalo se, že spodní patra, která se z velké části používala jako sklady a zázemí pro zaměstnance, jsou poměrně cennou plochou, která navazuje na pasáž metra. Obchodní plocha budovy díky nim narostla z původních 9,5 na 15 tisíc metrů čtverečních,“ uvádí technický ředitel DBK Petr Zajíček, který v obchodním domě pracuje už od jeho vzniku.

V roce 1991 se do prostor DBK nastěhovala první prodejna řetězce IKEA v Československu, která na místě vydržela 5 let. Poté si postavila vlastní areál na Zličíně a budova DBK dál fungovala jako obchodní dům Prior.

Původně tmavší barvy interiéru vystřídaly odstíny světlé. Budova se také dočkala střešní nástavby, která pomohla rozšířit administrativní zázemí budovy.

Koncept jednoho velkého propojeného prostoru, jaký je i v DBK, vystřídal v dnešní době trend pronajímání jednotlivých menších sekcí, který je pro jednotlivé značky i ekonomiku obchodního centra výhodnější. S ohledem na architekturu budovy se však v DBK podařilo původní koncept dodržet.

„Myslím si, že podstatné elementy jsou nadčasové a zůstaly, takže se prokázalo, že stavba nějakým způsobem sloužit může,“ říká Zdeněk Lukeš.

V rámci oslav 40 let od otevření připravuje DBK na léto několik komentovaných prohlídek budovy pro zájemce. Historii se rovněž věnuje výstava umístěná do 1. patra.