Z nádražního skladu kulturním centrem. Přes 100 let stará stavba v Řevnicích prošla důstojnou proměnou

Pouhých 10 kilometrů od Prahy se nachází zhruba 3,5tisícové město Řevnice. Pro mnohé může název znít povědomě. Řevnice jsou totiž jednou ze zastávek na vytíženém vlakovém spoji Praha-Beroun. A právě na železniční stanici, hned u první koleje, se nachází objekt, který stojí za to navštívit.

Krom hlavní železniční budovy měly České dráhy ve vlastnictví i okolní objekty, společně s bývalou budovou železničního skladu. Roku 2010 se ale nevyužívané prostory (jakými byl i bývalý sklad) rozhodly prodat městu Řevnice.

O tři roky později přišla ředitelka místní Základní umělecké školy s nápadem, co s jinak mrtvým a nevyužívaným prostorem udělat. Budova železničního skladu by se totiž mohla stát ideálním útočištěm k pořádání výstav, koncertů a jiných akcí. Město iniciativu podpořilo a ZUŠ dostala zelenou.

Zpočátku proběhly brigádní akce, spojené s vyklizením desítek let starého skladního materiálu, a základní opravy, aby se uvnitř daly akce provozovat. Znovuoživení prostor přineslo své ovoce a proběhla zde řada úspěšných akcí. Jedno ale bylo jisté - budova musí projít výraznější rekonstrukcí.

Hlavním cílem ZUŠ a všech jejích podporovatelů bylo, aby rekonstrukce byla řádně schválena příslušnými úřady, budova zkolaudována a uzpůsobena potřebám všech budoucích akcí. Zároveň ale měla zůstat zachována atmosféra místa.

Na architektce tak bylo, aby si poradila s tím, jak naložit s dodáním potřebného zázemí, aniž by byla většina prostoru ubrána ve prospěch toalet, skladu či kanceláře. Přišla s funkčním a neotřelým řešením - vedle budovy bývalého skladu nechala instalovat repasované a samostatně stojící lodní kontejnery.

Na první pohled je zřejmý barevný kontrast mezi původní dřevostavbou z 19. století a různě barevnými plechovými kontejnery. Pojí je ovšem stejný příběh - z objektů, které dříve sloužily jako sklad či prostor na převoz materiálu, se staly prostory sloužící lidem 21. století. Byl jim tak vdechnut druhý život.

Architektka si při návrhu úprav kontejnerů dala záležet na jejich celkovém dojmu. Jejich obálka je vyrobena z ocelového trapézového plechu a barevnost exteriéru zůstává sladěna i s vnitřkem objektu. Výrazným prvkem jsou zaoblená okna, připomínající ta z kolem projíždějících vlaků.

Je to však především materiál, z nějž jsou kontejnery vytvořeny, co vytváří symbiózu s jejich okolím. Prosklené fasády či štuková omítka by sice jistě zapadly v jiné části města, ovšem k prostředí železničního nádraží se více hodí prvky industriální architektury.

Při rekonstrukci vlastní budovy bývalého železničního skladu pak architektka skutečně zůstala věrná požadavku na zachování genia loci stavby. Vnitřní prostor zůstal jednolitý a bez zbytečných zásahů. Některé dřevěné či kamenné části však bylo nutné kvůli jejich technickému stavu rozebrat a repasovat či doplnit.

Objekt je nově zateplen, izolace byla vložena do podlah, střechy a je i v části stěn. Do sálu byl instalován nový krb, který celý prostor vytápí dřevem z obecního lesa.

Dalším ekologicky úsporným řešením je využití dešťové vody, která je ze střechy sváděna do dešťové jímky, využívané k zavlažování místních okrasných záhonů a zeleně.

Po delších stranách budovy bývalého skladu se nacházejí dvě dřevěné nákladové rampy a v čele jedna masivnější kamenná, která sloužila pro přepravu objemnějších nákladů.

Čelní a postranní rampa směrem do ulice byly přetvořeny tak, aby si zde návštěvníci mohli v letních měsících sednout. Svou blízkostí vlakové stanici i centru města se ale venkovní posezení stalo oblíbeným místem pro místní obyvatele i mimo konání veřejných akcí.

Největším zásahem, viditelným z exteriéru i interiéru, je vytvoření nového vstupu do budovy. Architektka pro něj využila opět přepravní kontejner, který vložila dovnitř stavby. Vzniklo tak jasně vymezené zádveří a zároveň se tím vytvořilo zákoutí pro bar. Na vrchu kontejneru je pak navíc malá galerie.

Dřevák ve své nové podobě nyní může sloužit pro pořádání nejrůznějších akcí, ať již ryze kulturního, či jiného charakteru. Kromě koncertů a výstav, pořádaných hlavním kurátorem - ZUŠ, se zde uskutečnila i svatba, besedy, schůze, bazary i mše. Sklad_13, jak zní oficiální název nového řevnického kulturního centra, je důstojným příkladem rekonstrukce objektu, který by bez přičinění místních zůstal jen chátrajícím pozůstatkem minulosti.