Vyměnili pohodlí za svobodu. Pár si zvolil život v soběstačné komunitě

Oba partneři, jimž je 35 let, se poznali celkem předpokladatelným způsobem. Každý bydlel ve své vlastní dodávce na stejném parkovišti asi tři měsíce, než na sebe konečně narazili. A tehdy zjistili, že spoustu věcí vidí a mají stejně. Oba žili do té doby nomádsky, což je podle Ember úplně jiný svět a jiný styl života, než jakým žije většinová společnost. Dle její zkušenosti je to něco, co člověka změní a zformuje jeho osobnost.

Nicméně Ember tou dobou už toužila zase po společnosti, ovšem po takové, která by byla podobně smýšlející. Lákala ji představa života v komunitě. A i to měli se Stephem společné. Když se po čtyřech letech dozvěděli, že jejich přátelé koupili v Jižním Devonu pozemek, kde chtěli takovou komunitu nezávisle a soběstačně žijících lidí vytvořit, byli hned pro. A když se přijeli na místo podívat, okamžitě se do něj zamilovali.

„Přátelé chtěli vytvořit komunitu založenou na kamarádství, chtěli podpůrnou síť, jejíž podstatou nebudou peníze, ale společně trávený čas, přátelství a vzájemné napojení. Etická pointa je žít v souladu s krajinou, to znamená permakulturní hospodaření, které napomáhá zemi a regeneruje ji,“ vysvětlila pro agenturu AP Ember.

V komunitě žije 15 až 17 lidí a vše, co produkují, vzniká ekologicky. Mají 12metrový skleníkový tunel, kde pěstují zeleninu, ovoce a obilniny, takže v určitých ročních obdobích je komunita zcela soběstačná.

Steph a Ember tvoří sice pár, ale žijí odděleně, každý ve svém minidomku. Ty si postavili po roce, který věnovali shánění recyklovaného materiálu na ně.

V domcích jsou důmyslně řešené úložné prostory fungující zároveň jako schody, nechybí lustr, knihovničky, stoly s lavicemi a židlemi a plně vybavená kuchyň a koupelna. V domě Ember je loft vyhrazený pro její dvě děti (10 a 12), které má z předchozího vztahu. Děti chodí do běžné školy a žijí částečně u ní a částečně v domě svého otce. Mají tak možnost od mala poznávat oba dva styly života, ten běžný i ten komunitní.

Ember má svou vlastní profesi, šije opakovatelně použitelné dámské toaletní potřeby. Zároveň má agenturu pořádající různé akce. Kromě své práce má ale také své úkoly v rámci fungování komunity. Každý její člen má na starosti něco jiného a Ember má pod palcem kreativní projekty, například nyní pracuje na návrhu a stavbě vířivky a také pomáhá stavět a zařizovat párty stan.

„Nikdo tu nemá pevně určenou roli, lidé si najdou své místo sami. Například jeden chlapík, který se rád věnuje zahradničení, má na starosti skleníkový tunel. Další, který má zálibu v tesařství, stavěl jurtu. Ta funguje jako odpočinkový prostor a marodka,“ vysvětluje Ember.

Steph si poprvé uvědomil už ve patnácti, že vlastně žije mimo běžnou společnost. Tehdy už nějaký čas přespával ve svém malém autě nebo u známých a poslouchal punk rock. V punku zakotvená vzpoura proti stylu života běžné společnosti a touha jeho vlastního otce cestovat jej inspirovaly k tomu, aby žil podle svého.

„Hudba a kultura zpochybňovaly společenské normy, podporovaly ve mně snahu udělat si všechno sám a dodávaly mi pocit svobody, který jsem zoufale potřeboval,“ říká.

Ember zase vyrůstala na statku obklopeném močály. Jako malá lezla po stromech a snila o tomu, že bude žít v nějaké komunitě. Když se se svým snem svěřila matce, ta jí řekla, že už žádné komunity nikde nejsou. Po několika letech, když dospěla a pořídila si děti, vláda začala přijímat zákony podporující komunitní styl života. „A já věděla, že to musím konečně udělat,“ říká mladá žena.

Vzala své děti a začala s nimi žít v komunitě ve Walesu. Přiznává, že to byl šok, když byli týden vystaveni přívalovému dešti. Přišla také o auto poté, co do něj kdosi naboural. Rodina ztratila spoustu peněz, ale přesto se jí podařilo našetřit na bydlení v jurtě, kde Ember zvládla své děti učit doma a zároveň pracovat.

Po první třídě začaly děti chodit do školy a ona začala bydlet v dodávce na jednom z parkovišť v Dartmooru. Právě tam se potkala se Stephem. „Zvykala jsem si na život v dodávce – snažila jsem se uklidit parkoviště a povzbudit v lidech dobrý dojem z toho, co děláme, abychom odradili ‚proticestovatelskou rétoriku‘. Tehdy jsem potkala Stepha, který dělal totéž – bylo to krásné,“ vzpomíná.

Od svého seznámení se Stephem a zejména od té doby, kdy spolu začali žít v nové komunitě, je Ember přesvědčená, že by si všichni lidé měli takový způsobe života vyzkoušet.

Ember připouští, že se neustále ubírají po cestě, která má k pohodlnosti dost daleko, ale díky komunitě se to vyplatí. „Doporučila bych každému, aby to rozhodně zkusil. Ale zároveň bych radila, abyste si nic nemalovali a drželi se reality. Zimy stojí fakt za prd. Štípat dřevo v dešti, neustále udržovat oheň, vědět, že jste na všechno sami, to je vážně těžké. Proto je tak přínosné najít si komunitu. V ní si všichni navzájem pomáhají. Nežila bych už jinak. Je to úžasné,“ uzavírá. Její partner to má podobně.

„Tento životní styl mi umožňuje žít tak, jak chci a také pomáhat ostatním, aby i oni žili tak, jak chtějí. Zároveň tím snižujeme svou uhlíkovou stopu a revitalizujeme a přetváříme krajinu. S mými sousedy (pokud je tak lze nazvat) se často bereme více jako rodina než jako cokoli jiného. Pořád je to punk rock, pořád se bouříme, ale mnohem tišším pokorným způsobem,“ zamýšlí se Steph.