Volmanova vila: Klenot, který hostil StarDance

Funkcionalistickou vilu, považovanou za jeden z vrcholů meziválečné architektonické moderny, si nechal postavit továrník Josef Volman, zvaný čelákovický Baťa. Letos tato vila ožila natáčením znělky taneční soutěže StarDance.

Honosné obydlí továrníka Josefa Volmana, navržené roku 1938 dvěma začínajícími architekty, najdeme v Čelákovicích, asi třicet kilometrů na severovýchod od Prahy. Přestože se jedná o stavbu ojedinělou, na dlouhý čas upadla v zapomnění. Zdevastovanou ji v roce 1996 vykoupila skupina čelákovických podnikatelů, a díky tomu mohla začít její rekonstrukce, která se protáhla na patnáct let. Dnes důmyslná stavba v lecčem snese srovnání se slavnou brněnskou vilou Tugendhat.

Už vstup do areálu Volmanovy vily je impozantní. Čtyřhektarový pozemek továrník Volman osadil dovezenými rostlinami a ozdobil sochami. Autobusová zastávka, na níž v letošní znělce StarDance kouzelný taneční autobus vysadil hvězdné páry se šťastnou vstupenkou v kapse, po dobu natáčení vyrostla právě zde, v zahradě vily s pohnutou historií.

V příběhu vily a jejích obyvatel se odehrává celé dvacáté století s jeho vzestupy i pády. Na počátku byly velké plány, později přišel zmar a nakonec záchrana.

Reprezentativní, velkorysá stavba, kterou se rozhodl český selfmademan nechat vystavět na severovýchodním okraji středočeských Čelákovic, svým obyvatelům mnoho štěstí nepřinesla. Nestrávili v ní ani jednu dekádu.

Josef Volman patřil mezi ty odvážné, vynalézavé a pracovité podnikatele, kteří stojí za rozmachem české průmyslové výroby začátku 20. století. Pocházel ze Žebráku, kde se roku 1883 narodil a kde měl jeho otec malou kovodílnu. V ní pochytal základy technického myšlení. Po studiích se bez koruny v kapse vydal na zkušenou do Ameriky, tehdy mekky svobodného podnikání.

Při pobytu v Chicagu získal mnoho cenných zkušeností a díky své šikovnosti i první kapitál. Seznámil se tu i se svou manželkou Ludmilou, se kterou brzy vytvořil stabilní a akční pár. Po návratu z USA v roce 1910 se manželé usadili v Čelákovicích, kde Josef začal úročit své zkušenosti z Ameriky a vybudoval první strojní dílny.

Jeho firma, vyrábějící kvalitní rychloběžné vrtací stroje, měla zpočátku jen několik desítek zaměstnanců, ale dařilo se jí. Výrobu ve slibně se rozjíždějícím podniku zastavila až první světová válka, kam museli narukovat nejen jeho zaměstnanci, ale i sám Josef Volman.

Po válce se začalo blýskat na lepší časy. Obráběcí stroje zaznamenaly zvýšenou poptávku a dočasně utlumenou čelákovickou firmu čekal raketový vzestup. Příliv zakázek, a tím pádem i pracovních sil, si vyžádal nejen rozšiřování výroby, ale také výstavbu celé kolonie rodinných domků určených dělníkům. Strojní podnik nakonec zaměstnával 2500 pracovníků a nové provozy stále přibývaly.

Josef Volman se tak mohl projevit i jako filantrop a mecenáš. V této roli se cítil jako doma: dbal o rozvoj vlastních strojírenských učilišť i o lékařskou péči pro své zaměstnance, v závodu nechal vybudovat kantýnu, založil místní sportovní kluby, podporoval kulturní akce. Významně přispíval do obecních rozpočtů Čelákovic a pomáhal lidem v krizových situacích. Důsledně se přitom držel stranou politického dění.

V této příznivé situaci se rozhodl zhmotnit si svůj sen: vybudovat monumentální stavbu přesně za milion korun, spojující nároky na bydlení i společenskou reprezentaci. Vilu vlastně nechal postavit pro svou dceru Ludu, která se po smrti jeho milované manželky Ludmily v roce 1933 stala nejdůležitější ženou jeho života.

Velkorysou zakázku se nebál zadat mladým avantgardním architektům Jiřímu Štursovi a Karlovi Janů. K této práci se dvojice levicových intelektuálů dostala kuriózním způsobem. Jiří Štursa, synovec slavného sochaře Jiřího Štursy, si přivydělával jako podomní prodejce vysavačů a u toho nabízel architektonické služby. Jeden z jeho zákazníků ho doporučil Volmanovi, jehož práce mladých stavitelů natolik zaujala, že jim svěřil projekt svého vysněného domu.

Štursovi a Janů bylo v té době třicet let a jejich vizí bylo dostupné sociální bydlení pro široké masy. Mimochodem Janů byl otcem budoucího projektu bytového jádra panelových bytů a oba ultrafunkcionalisté se později k monumentální zakázce pro zámožného kapitalistu nehlásili. V roce 1938 však do ní vložili svou veškerou kreativitu a velkorysost, kterou pevně stanovená vysoká kalkulace umožňovala. Traduje se, že luxferová stěna u vchodu do rozlehlé obývací haly zde byla doplněna právě kvůli přesnému dodržení rozpočtu.

Štursa i Janů znali velice dobře práci velkých mistrů architektury své doby, jako byl Le Corbusier a další, a vila tak nese znaky veškeré funkcionalistické modernity. Štursa, který byl výtvarným ředitelem zakázky, sem vnesl řadu detailů, které zdařile propojují architekturu a výtvarné umění. Vilu navrhli v duchu tehdy moderního nautického stylu. Vila připomíná parník kotvící v romantické labské nížině, s okolní přírodou spojený předsunutými terasami. Těmi terasami, na nichž krmí foodblogerka Chili Ta svého tanečníka chilli papričkou a Marek Eben s Terezou Kostkovou z nich vystřelují konfety.

Dojem lodě zdůrazňuje i můstek vedoucí od domu k bazénu, kolem něhož filmová párty účastníků StarDance probíhá. Výběru lokace není co vytknout, kamera funkcionalistické vile sluší. „Tomuto stavebnímu stylu se někdy říká pocitový nebo emotivní funkcionalismus,“ připomíná Zuzana Kadlečková, dcera jednoho z čelákovických podnikatelů, kteří prvorepublikovou vilu po listopadu 1989 zachránili před hrozící zkázou.

„Dům nepůsobí tak strohým dojmem jako některé jiné funkcionalistické stavby. Travertin, pokrývající celou fasádu, při správném světle ráno září zlatě, v podvečer zčervená. Hra barev a tvarů návštěvníky často překvapí. Najdete tu růžovou, modrou a zelenou koupelnu, výmalbu přecházející od cihlové k pastelově zelené nebo dřevěnou stěnu kolem schodiště svými otvory připomínající abstraktní obraz,“ popisuje. Vile dominuje cihlová barva a skrývá jak chromové detaily, tak akcenty mramoru i exotického dřeva.

Do vily, která byla postavena za deset měsíců, se Volman s dcerou Ludou nastěhoval v roce 1939. O dva roky později se jeho dcera vdala za inženýra chemie Jiřího Růžka. Josef Volman svolil ke sňatku jen pod podmínkou, že se budoucí zeť důkladně seznámí se strojírenstvím, a tak Růžek skutečně prošel v tchánově továrně všemi provozy.

Začínal jako řadový dělník, a když v roce 1943 Josef Volman předčasně zemřel, mohl Růžek všechny nabyté zkušenosti dobře zúročit, protože se z něj stal generální ředitel celého podniku.

Vila, kde rodina krátce žila, je dvouposchoďová s perfektně promyšlenou mírou soukromí jednotlivých prostranství. Servisní místnosti jsou návštěvníkům skryté, zato viditelný prostor je řešen velkoryse.

Přízemí bylo vyhrazeno společenským a reprezentativním účelům, stejně jako jednání s obchodními partnery. Hala, které vévodí ohromný obraz české krajiny s motivem Řípu od Otakara Nejedlého, je opatřena krbem ze zeleného mramoru a rozkládá se na 170 metrech čtverečních.

První patro skrývá tři samostatné apartmány, ke každému náleží vlastní koupelna s vanou obložená italským mramorem. Ta továrníkova byla růžová a ve znělce StarDance se v ní koupe Tereza Kostková. Další apartmán obývala dcera Luda a před zrcadlem si v něm upravuje kravatu Marek Eben. Třetí apartmán, k němuž patří vana zelená, byl pro hosty. Litinové art deco vany si nechal Volman dovézt z Ameriky, kterou nepřestal být celý život fascinován. Používal i americké auto.

Ve druhém patře, určeném relaxaci, stával kulečníkový stůl a partičku karet si tu dávali továrníkovi přátelé. Je možné vystoupit na pochozí střechu osazenou květinovým záhonem a pokochat se výhledem do romantické krajiny kolem Labe.

Továrník Volman si svůj vysněný honosný dům užil pouhé čtyři roky. V roce 1943 předčasně zemřel, bylo mu pouhých šedesát let. Zestátnění svého čelákovického podniku v roce 1945 se tak nedožil.

Luda přivedla na svět dvě děti a ve vile žila do roku 1948. Poté bylo rozhodnuto o jejím znárodnění, stejně jako zbývajícího Volmanova majetku. Rodina dostala tři dny na to, aby dům opustila. Její členové odešli jen s osobními věcmi a měli v plánu opustit republiku. To se podařilo jen Ludě a dětem. Její manžel Jiří Růžek byl zadržen a odsouzen k patnácti letům prací v uranových dolech v Jáchymově.

Propustili ho sice předčasně, ale až do roku 1968 mu byl zadržován cestovní pas. Svou ženu a děti tak mohl ve Francii navštívit až po dlouhých dvaceti letech. Z této návštěvy se do Čech vrátil, o rok později ale vycestoval znovu a u rodiny již zůstal.

Budova sloužila po roce 1948 k různým oslavám, kulturním a společenským akcím. V roce 1952 získala nové nájemníky. Byly to děti zaměstnanců zestátněného Volmanova podniku, který nyní nesl název TOS Čelákovice. Školka nebyla u místních příliš oblíbená, protože ležela poněkud stranou na kraji města a nebyla snadno dostupná. Přesto tu sídlila do roku 1990.

Díky tomu byl dům, zapsaný roku 1979 na seznam kulturních památek, vytápěn a udržován, ačkoli mnoho jeho výtvarných prvků vzalo za své. Na podlaze se namísto parket a korku ocitlo PVC a zmizely i další estetické detaily. Nejhorší doba však nastala, když byl dům vrácen v restituci dědicům. Než se vyřešilo restituční řízení a následný prodej, chátral. Přišel o část oken a vandalové z něj odnesli, co mohli.

„Procházíme zchátralou stavbou, ve které je krásný sen patrný jen v odlesku zárubní, které jako zázrakem přežily neuvěřitelnou devastaci vily, všeho, co se zdálo mít nějakou hodnotu. Jen pustý a osiřelý železobetonový monolit. Popraskané stropy nasáklé vodou ze střech, zbytky omítek zčernalé plísní. Volmanova vila se nesmí stát mementem bezohlednosti a lidské závisti. Zapomenutý klenot české meziválečné avantgardy je třeba zvednout a vrátit mu jeho lesk,“ vyjádřil se architekt Marek Tichý, na něhož se obrátili čelákovičtí podnikatelé, kteří v roce 1996 zničenou památku koupili a rozhodli se ji obnovit.

„Protože chyběla dokumentace, příprava na rekonstrukci místy připomínala detektivní pátrání,“ připomíná Zuzana Kadlečková, která stojí za nápadem otevřít vilu veřejnosti. Rekonstrukce se protáhla na patnáct let, ale patří k tomu nejzdařilejšímu, co se při obnově kulturních památek v Česku podařilo.

Citlivý postup ponechal a restauroval maximum původních prvků při zachování obyvatelnosti a funkčnosti stavby. „Nechtěli jsme vybudovat skanzen, ale plnohodnotně obyvatelný dům včetně vytápění, funkčních odpadů a internetového připojení,“ upřesňuje Zuzana Kadlečková, která se stala předsedkyní spolku Vila Volman.

Zrekonstruovaná vila se zapojila i do prestižní světové sítě Iconic Houses, spojující architektonicky významné domy dvacátého století přístupné veřejnosti. Nejen čelákovičtí oceňují, že se tu pořádají komentované prohlídky, koncerty a divadelní představení. Je tu dokonce možné strávit noc. V apartmánu slečny Ludy si lze objednat nocleh - anebo si ve vile objednat svatební obřad. Nyní to jsou tři roky, co nádherná stavba s pohnutou historií ožila.

Letošní srpnový týden, kdy tu vířili tanečníci, nesl se odtud hudební motiv znělky StarDance a prostor obléhal filmový štáb, byl zatím pro obnovenou památku jedním z nejrušnějších v její novodobé historii.