Článek
Pohybujete se v designu, ale i v architektuře. Kde jste teď „více doma“?
To jsou dva úplně jiné světy. Architekturu mám ráda, vystudovala jsem ji, ale je v ní větší stres. Design je vlídnější, plný volnosti a svobody. Jsem sama sobě přítelem i nepřítelem.
Design miluji, není tolik konkurenční. Někdo dělá šperk, jiný módu a další třeba nábytek. Nesoupeříme mezi sebou, ale strašně rádi spolupracujeme, podporujeme se navzájem.
Váš autorský nábytek je ženský, vtipný a hravý. Jste taková i vy?
V designu jsem objevila sama sebe. Do té doby jsem byla ultra architekt, manžel říkal, že jsem „chlap v sukních“. To mě trošku štvalo, ale zároveň jsem věděla, že na stavbu nemůžu přijít s nalakovanými nehty a na jehlách. V Čechách je to stále nemyslitelné. V designu jsem najednou mohla být za ženu, ukazovat svoje emoce a nestydět se za ně.
Na spolupráci s hororovým filmem Nosferatu jsme opravdu hrdí, říká dekoratér Radek Steiner

Nábytek máte propracovaný do detailu. Pro truhláře je to asi „oříšek“…
Pro mě je důležité, aby každý kus byl perfektní ze všech stran a mohl stát klidně uprostřed místnosti. Zásuvky byly krásné i uvnitř, nic nebylo ošizené. Ale máte pravdu, třeba kolekce pěti komod Susane byla pro truhláře velkou výzvou. Navrhla jsem design s jemnými proužky, které z viditelného korpusu pokračovaly i do zásuvek. Chlapi to ale skvěle zvládli.
Gaučík Momo byl váš první kousek a hned měl obrovský úspěch. Nastavila jste si pěkně vysokou laťku.
Ano, trochu jsem se bála, zda přijde další nápad, zda vůbec budu mít svůj rukopis. Ale zjistila jsem, že není třeba o tom přemýšlet. Důležité je plynutí, přirozenost. V hlavě se mi rozehraje příběh a teprve poté dávám nápadu vizuální formu. Není vůbec podstatné, zda bude nábytek zaoblený či hranatý. Zajímá mě, co říká.
Jsem prostě idealista, který má rád motto: Návrat poezie do života skrze design.
Jaké příběhy tedy vyprávíte?
Kdy nám ženám bylo hezky? Na co rády vzpomínáme? Když jsme byly malé holky a trávily jsme léto na prázdninách u babičky a dědečka. Šátraly jsme v zásuvkách, objevovaly poklady. Lezly do obří šatní skříně a zkoušely si šaty, boty na podpatcích.
V kuchyni byl otoman a kredenc, ve kterém pro nás babička schovávala sladkosti. V ložnici měla kosmetický stoleček se zrcadlem a šuplíky, v nich rtěnky, korále.
Chtěla jsem, aby takové emoce ženy cítily a vnímaly i z mého nábytku. Aby jim bylo hezky. Jsem prostě idealista, který má rád motto: Návrat poezie do života skrze design.
Mně se líbí budoár Lola. Původ francouzského slova znamená trucovat…
Ano, tak trošku trucovat a hlavně být sama se sebou. Malé holky si v budoáru mohou hrát, větší slečny psát básničky, povídat si s kamarádkou. Dámy pít kávu, čaj, ale i pracovat. Vejdete se do něj pohodlně s knížkou i notebookem.
O budoár se ale zajímají i muži. Vnímají ho jako hájený kout. Jsou s okolím v kontaktu, ale zároveň mají svoji zónu. Když se vrátí unavení z práce a chtějí se na chvilku někam „zašít“, je pro ně budoár skvělá věc.
Někdo tehdy přinesl do stánku barevné makronky, které jsem do té doby neochutnala. Byla to delikatesa, na oko i na chuť. Napadlo mě navrhnout takovou laskominu jako vtipný nábytek.
A co vaše Makronka? Opět francouzská inspirace?
K sedátku Makronka se váže hezký příběh. Přišla za mnou v Praze jedna dáma, co se jí líbil můj nábytek, a řekla mi, ať s tím jedu do Francie. Tak jsem googlila, kam bych mohla jet, a zjistila, že Ministerstvo průmyslu a obchodu pořádá výjezd českých značek na pařížský veletrh Maison&Objet v Paříži.
Vybrali mě, udělala jsem si vizitku a vypravila se do ciziny. Někdo tehdy přinesl do stánku barevné makronky, které jsem do té doby neochutnala. Byla to delikatesa, na oko i na chuť. Napadlo mě navrhnout takovou laskominu jako vtipný nábytek.
Oto(wo)man popisujete jako gauč pro velké muže. To mi vysvětlete.
Je to humorná karikatura odkazující na vyhraněný feminismus. Ženy a muži podle mě spolu nemají bojovat, ale mít se rádi a podporovat se. Nábytek je pro „velké muže“ s dovětkem… aneb za vším hledej ženu. Je černý, sametový, se zvýšeným sezením, aby na něm muž seděl důstojně. Gauč má nohy zpracované jako sošky žen. Jsou zlaté, veselé a spokojené. Jsou moudré, protože nesoupeří o pozice. Vědí, že pak si budou užívat více lásky. A ruku na srdce, pánové. Který z vás by nechtěl mít doma zlatou ženu?
Díky designu jsem udělala jednu z nejdůležitějších věcí v životě. Nazvala svoje děti jako zlaté. Myslím, že to potřebují slyšet všechny děti od svých maminek. I když jsou zlatí třeba jen v uvozovkách.
Prozraďte, který nábytek je nejosobnější?
Gauč Golden Kids, kde jsou na polštářích zlatými nitěmi vyšité moje děti. Ilustrace navrhla skvělá Lada Brůnová a do výšivek jsem zapojila i studio Zašívárna a vyšívací babičky. Ženská energie napříč generacemi.
Díky designu jsem udělala jednu z nejdůležitějších věcí v životě. Nazvala svoje děti jako zlaté. Myslím, že to potřebují slyšet všechny děti od svých maminek. I když jsou zlatí třeba jen v uvozovkách.
A který jste navrhla jako poslední?
Křeslo O radosti. Je barevné, široké a velmi pohodlné. Chtěla jsem, aby se do něj příjemně uvelebila žena s dítětem nebo babička s vnoučkem. Zajímavé je tím, že není čalouněné, ale má vyšívanou látkovou peřinu. Na ní si můžete posedět, přikrýt se, udělat si z ní mega polštář pod hlavu a hezky snít. Prostě jak máte právě chuť. Peřinu lze také popadnout pod paži a přenést, kam právě chcete.
Na látce je výšivka podle návrhu ilustrace Evy Horské ze studia Upupaepop. Samé motivy, které ženám dělají radost: červená rtěnka, sen o domě, nové boty, kytka, zákusek.
Po celou dobu výstavy děláme komentované prohlídky, a i když je to vyčerpávající, mám radost, protože lidí se zájmem o český design přibývá.
Co plánujete v nejbližší době?
Bydlím v Hradci Králové, v městě s krásnou architekturou. Ale není tam jediná možnost mít kontakt s českým designem. Přála jsem si to změnit, a proto jsem založila výstavu Hostina českého designu. Letos budeme pořádat už šestý ročník.
Kromě zvučných jmen na ní představujeme i začínající mladé autory, každý rok představujeme zhruba 30 designérů. Po celou dobu výstavy děláme komentované prohlídky, a i když je to vyčerpávající, mám radost, protože lidí se zájmem o český design přibývá.
Já sama právě teď pracuji na moc zajímavém projektu – oslovila mě Gabriela Dědičová, abych pro její značku Tiami navrhla kolekci prstenů s diamanty.
Helena Dařbujánová
- Vystudovala architekturu, zpočátku se věnovala designu pouze jako svému koníčku.
- V roce 2009 navrhla první produkt, gaučík Momo, za který byl výrobce nominován na cenu Czech Grand design (CGD) v kategorii Výrobce roku, zároveň získal gaučík cenu Nábytek roku.
- Dalším projektem bylo křeslo Koko, následovala cena Edida a nominace CGD v kategorii Objev roku.
- V lednu 2012 založila vlastní značku a reprezentovala český design na mezinárodním veletrhu Maison&Objet v Paříži. Od té doby vystavuje v zahraničí pravidelně.
- Za svou práci získala mnohá ocenění, nejvíc si váží 6 národních cen Edida.
- Výroba nábytku značky Helena Dařbujánová je česká, převážně ruční, prezentující doma i ve světě práci těch nejšikovnějších českých rukou – čalouníků, truhlářů, sklářů i výtvarníků.
Do hlíny otiskuji svoje pocity, říká výtvarnice Karolína Kučerová
