Úzká kuchyň a malá koupelna jsou minulostí. Mladá rodina má moderní domov

Brněnský dům v Merhautově ulici už své neslavné poválečné období budování socialismu připomíná jen starším pamětníkům, mladší generace dnes vnímá spíše pozitiva – za okny vyšších pater se promítá panorama protějších kopců, vyhlédnout je možné i do blízkého parku Schreberovy zahrádky nebo do zeleně dvorů.

Znalci dobré architektury navíc určitě pociťují přítomnost specifického genia loci, který se ve zdejší lokalitě usadil dřív než budovatelé.

Stačí sjet hlavní třídou kousek dolů z kopce a narazíte na Dětskou nemocnici, nejznámější dílo architekta Bedřicha Rozehnala (dokončené sice až v roce 1954, ale projektované roku 1947 ještě v duchu skvělých nemocnic a sanatorií funkcionalistického období).

A když u nemocnice odbočíte do Černopolní ulice, přijdete k největšímu skvostu brněnské – a vlastně i světové – předválečné architektury, slavné Vile Tugendhat Ludwiga Miese van der Rohe. Který architekt by nechtěl bydlet či projektovat v blízkosti takového „kolegy“?

V tomto prostředí měl architekt Radek Sládeček za úkol modernizaci bytu 2+1 pro mladou rodinu s dítětem, ke kterému brzy po přestavbě přibyl ještě další sourozenec. Poloha domu slibovala příjemné bydlení, ale dispozice bytu současnému životnímu stylu neodpovídala dvěma základními závadami.

Kuchyň měla velmi konfliktní propojení se sousedním obývacím pokojem: do uzounké kuchyně se nedalo umístit pohodlné stolování (pro samotnou kuchyňskou sestavu byla místnost zbytečně široká), umístění jídelního stolu v rámci pokoje by obytnému prostoru ubralo příliš místa pro jiné funkce.

Druhá závada byla velmi podobná problémům bytů v panelových domech – maličká koupelna a dlouhá úzká toaleta neodpovídaly současným nárokům na hygienické zázemí.

Naopak velkou výhodou bytu je široká dlouhá chodba, která poskytuje možnost dostatečných úložných prostorů. Vhodnou polohu má samostatná ložnice v klidové (koncové) části bytu, v těsné návaznosti na koupelnu.

Stačila poměrně jednoduchá stavební úprava a hlavní část bytu se proměnila v moderní společenský prostor, obývací pokoj sloučený s kuchyní.

Výřezy do příček propojily nejenom kuchyň s pokojem, ale opticky do obytného prostoru začlenily také velkou část chodby. Prostor se uvolnil a denní světlo vstoupilo do dříve temných koutů uvnitř dispozice.

Velkorysost otevřeného prostoru je umocněna jednotnou podlahou, která volně prochází celým bytem.

Nová průmyslová dubová mozaika byt sjednotila a dala mu „teplý“ základ, příjemný na pohled i na dotek. Díky přívětivé barvě přírodního dubu mohl architekt zvolit velmi střídmou barevnost celého interiéru, aniž by místnostem hrozil sterilní „nemocniční“ vzhled.

Bílá barva stěn a úložného nábytku neubírá interiéru světlo, opticky ho neuzavírá, ale naopak zvětšuje.

Otevření kuchyně do chodby bez dveří usnadňuje přísun nákupů od vstupních dveří přímo do skříněk či chladničky. Část příčky mezi kuchyní a pokojem se ponechala, pohledově překrývá chladničku ze strany pokoje, další kus se vyboural jen nahoře, spodní část původní příčky vytvořila podnož jídelního stolu.

Masivní dubová deska se stala výrazným prvkem, který zdůrazňuje význam jídelního stolu jako centra domácnosti. Prostor se tak pro umístění stolu optimálně využil, polovina židlí stojí v bývalé kuchyni, protější židle v obývacím pokoji.

Ke stolu se vejde pohodlně šest osob, přitom v pokoji zůstalo dost místa na pohovku a další zařízení.

Kuchyňská sestava zůstala ve své poloze přes celou délku čelní stěny teď už otevřeného prostoru, namísto spížní skříně v rohu a plechových skříněk (které někdy v sedmdesátých letech nahradily původní dřevěné) tu vzniklo moderní a funkční pracoviště s vestavěnými spotřebiči.

Tvarově jednoduchou linku tvoří bílé skříňky; spodní mají dvířka s nenápadným kováním, dvířka horních skříněk o kousíček přesahují korpus, takže se dají snadno uchopit a otevřít i bez jakýchkoliv úchytek.

Sestava využívá prostor až do výšky stropu, má tedy kromě všech potřebných spotřebičů a velké pracovní plochy i dostatek úložných prostorů.

Modernizace bytu není levnou záležitostí a mladá rodina musí pečlivě zvážit každou investici. Vyplatí se pro začátek oželet efektní sezení či další designové kousky nábytku a investovat především do zařízení, které je trvalého charakteru. Mezi ně určitě patří podlaha, kuchyňská sestava a hygienické zázemí.

Pro dobré fungování domácnosti pak postačí i starší židle (ty dodají bytu osobitý styl), levná pohovka z Ikea nebo kontejnerové skříňky s plastovými zásuvkami na hračky.

Nábytek – na rozdíl od pevných částí stavby – se dá v průběhu času snadno doplňovat či zaměnit.

Pro malé děti je důležitý kontakt s matkou po celý den. Obývací pokoj spojený s kuchyní je tedy prostorem, kde děti chtějí mít své místo na hraní. Batole tu musí mít postýlku či ohrádku (a vůbec není na závadu, že se bílé stěny stanou jeho prvním malířským plátnem, stěna se časem lehce přemaluje), u stolu bezpečnou vysokou stoličku. Starší dítě potřebuje volnou plochu na podlaze a skříňku na ukládání hraček.

Určitě ocení také nízký stolek se židličkou, kde může kreslit i posvačit. Rozumní rodiče takovému vybavení obývacího pokoje dají přednost před rozměrnou „sedací soupravou“, která většinou slouží jen ke sledování televize.

Zařízení obytného prostoru brněnského bytu je velmi sympatické – neokázalé, funkční a plně vyhovující rodině v tomto období života s maličkými dětmi.

Širokou chodbu autor návrhu využil k umístění souvislé skříňové stěny po celé délce chodby. Jen první část sestavy u vstupu má menší hloubku kvůli otevírání dveří, zbývající skříně mají klasickou vnitřní hloubku 60 cm, která odpovídá ukládání ramínek na šaty a kabáty. Vejdou se sem nejenom veškeré oděvy pro celou rodinu, ale také úklidové prostředky, ve skříni nejblíže koupelny je také pračka.

Uvolnila se tak plocha maličké koupelny, kam se většinou praní musí umístit. Skříně mají stejně jako kuchyňská sestava čistě bílou barvu, takže splývají se stěnami a člověk je nevnímá jako nábytek.

Větší přestavbu si vyžádala koupelna i toaleta. Rozměrově přibližně odpovídaly bytovému jádru panelových domů, ale měly nevlídnější proporci – do užší a delší koupelny se vana vešla jen s odsazením od dveří, přímému navázání už překážela zárubeň, k umyvadlu se procházelo až do nejzazšího kouta. Ještě stísněnější dojem tunelu vytvářela dlouhá toaleta.

Architekt obě místnosti propojil, koupelna dostala novou (širší) vanu a naproti ní velkou plochu pro umyvadlo a odkládání toaletních potřeb.

Pod deskou jsou úložné skříňky, nad ní velké zrcadlo, které prostor opticky násobí. V tomto případě ne dvojnásobně, jak je při odrazu běžné, ale mnohonásobně. V zrcadle se totiž kromě samotné koupelny odráží i celá ložnice a vlastně i velký kus Brna, pokud okna ložnice nezacloní žaluzie.

Mezi koupelnou a ložnicí je totiž vsazeno vnitřní okno s čirým sklem. Koupelna tak dostala nejen denní světlo, ale také zcela nový rozměr. Společně s ložnicí vytvořila soukromou zónu bytu, která je od původní stísněnosti opravdu hodně daleko.