Žena žije ve volné přírodě a živí se zvířaty sraženými na silnicích

Dvaačtyřicetiletá Manders se k životní změně odhodlala v červenci roku 2019, kdy potkala svého partnera, který už nomádským stylem života nějaký čas žil. Rozhodla se tak opustit své zaměstnání a toulat se s ním.

Pár urazil 800 kilometrů z Idaha do Oregonu. Bez zahlcení moderní civilizací, bez pevného připojení ke zdroji elektrické energie se mohli hlouběji a hlouběji propojovat s divokou přírodou. A i když se po nějakém čase jejich jejich cesty rozešly, Manders se rozhodla pokračovat v kočovném způsobu života dál, sama.

V současné době bydlí ve stanu o půdorysu 3 × 3,6 metru, v divočině, v oblasti Grants Pass v Oregonu. Jejími jedinými společníky jsou dva koně, Huittsuu a Paxtwaylá. To, čím upoutává největší pozornost, je ovšem její strava. Ke sběru hub, lesních plodů a bylin přidala i masitou složku - zvěř poraženou na silnicích. Samozřejmě nejí kdejakého ježka či veverku, ale například jeleny a kojoty.

Konzumace těchto mrtvých zvířat pro ni není jen otázkou výživy, ale také etiky. „Raději je sním, než aby jejich smrt zůstala bezdůvodná,“ vysvětluje. Moderní civilizaci přitom považuje za svazující konstrukt, který člověku neumožňuje navrátit se k přirozenému stylu života. Zároveň uznává, že tak, jak žije ona sama, by každému vyhovovat nemuselo.

Americká divočina s sebou přináší výzvy každý den. Nejsou to jen občasná náhodná setkání s velkými kočkami či medvědy, na predátory si musí dávat pozor neustále. Navzdory rizikům zůstává Manders ve svém rozhodnutí žít mimo civilizaci neochvějná: „Nebojím se umřít. Bojím se žít život, jenž by mě neuspokojoval.“

Její životní styl zahrnuje minimální spotřebu zdrojů – kamna na dřevo pro vytápění a vaření, vodu ze studny na koupání a balíček solárních panelů s baterií pro nabíjení telefonu. Zmiňovaná zvířata sražená na silnicích využívá beze zbytku. Zpracovává jejich kůže i kosti. Vyrábí z nich oděvy, tašky, batohy či vaky a další předměty a nástroje.

Sama Manders o svém způsobu života říká, že ji „hluboce změnil“. Odmítá žít pohodlným domáckým stylem a říká, že moderní společnost ztratila kontakt s jazykem přírody. Je proto přesvědčena, že na rozdíl od jiných lidí, kteří se do divočiny uchylují, pro ni nejde o přechodnou životní fázi, ale trvalou změnu. „Je to můj domov – místo, kam patřím,“ říká o divoké přírodě.