Článek
Vilu si pro svoji rodinu stavěl syn nejbohatšího podnikatele první republiky, uhlobarona Ignaze Petschka. A tak nehrálo roli, že kvůli novostavbě musela být zbourána starší stojící vila, ani to, že svažitá parcela si vyžádá náročné zemní práce.
Architektonická podoba vily je u nás celkem originální. Stylově je inspirována francouzským barokním klasicismem. To vedlo i ke zpochybňování ideového autorství ústeckého architekta Paula Brockardta. Podle jednoho z názorů jen rozpracoval návrhy francouzského architekta Thériota. Brockardt ale za svou dlouholetou praxi prokázal, že byl nadprůměrným architektem.
Luxusní provedení stavby se projevuje hned v miniaturní předsíni, dvojici radiátorů tam kryjí výrazné litinové mříže a mramorové parapety. V suterénu byl prostorný vestibul, byt domovníka, telefonní ústředna či tělocvična.
Do patra vede kamenné schodiště s bohatě zdobeným litinovým zábradlím. Nejpůsobivější je u mříží vykovaných do podoby rozkvetlého keře.
Za nimi je umístěna reprezentační hala s neorokokovým krbem. Hala ústí trojicí francouzských oken na krytou terasu. Po stranách nechybí reprezentační salóny s bohatou umělecko-řemeslnou výzdobou.
Schodiště do dalšího patra má nejpůsobivější scenérii interiérů. Je velkoryse pojaté. Dřevěnou konstrukci nesou mohutné sloupy s korintskými hlavicemi vytvořenými řezbářem.
V patře bylo sedm ložnic, jedna propojená s terasou, a čtyři koupelny. V nejvyšším patře nechyběly provozní místnosti jako prádelna, žehlírna, pokoj na kožichy a pokoje služebnictva.
Přepychovou novostavbu si ale majitelé dlouho neužili. Petschkovi ze dne na den přišli o své pohádkové bohatství. Kvůli židovskému původu musela rodina Franze Petschka sedm let po nastěhování do nového domu emigrovat. Zkonfiskovanou vilu nacisté proměnili v sídlo policejního prezidia.
Po válce byla ve vile na krátkou dobu restaurace, pak dlouhá léta využíval objekt Dům pionýrů a mládeže. Stavba si i přesto dodnes uchovala velkou část ze své honosné výzdoby. Vilu později začal používat úřad školní inspekce.