Vlastními silami postavili pasivní dům

Josef sice již měl zkušenosti ze stavby dvou předchozích domů, na pasivní dům se ale připravoval zhruba pět let. Studoval materiály na internetu, účastnil se odborných seminářů o stavbě pasivních domů. Marie mezitím nakreslila půdorys domu.

„Nikdy jsem nepochopila, proč spousta typových domků z katalogů má toalety hned vedle vstupních dveří. Při pohledu na dům vedle dveří vidíte malé okénko, takže hned víte – á, tam mají záchod u dveří. Ani to nedává smysl. Když jste doma, tak přece nepůjdete pokaždé až ke vchodu,“ vrtí hlavou.

Dům má čtvercový půdorys o ploše 100 m2. Těsně vedle něj je dvojgaráž, která přesahuje za dům. Přesahující část je oddělena příčkou a slouží jako prostor k uložení sezónních věcí.

Vstup do domu je umístěn uprostřed čelní strany. Vchází se do chodby, do níž ústí čtveřice dveří. Nalevo od vstupu je ložnice, napravo pokoj pro hosty. Obě místnosti těží z hezkého výhledu na záhonek před domem a do klidné ulice.

Za hostinským pokojem je koupelna s toaletou, naproti ní je místnost, která slouží jako technické zázemí domu a zároveň druhá toaleta se sprchovým koutem. Sem vedou i dveře z garáže.

Hezkým nápadem je zaoblení rohů vstupní chodby v místě, kde se přichází do otevřeného prostoru obývacího pokoje s jídelnou a kuchyní. Stačí udělat ode dveří tři, čtyři kroky a díky ustupujícím zaobleným stěnám se okamžitě rozevře panoramatický výhled na nádhernou zahradu za domem.

Celá jižní stěna je totiž prosklená, a tak má člověk pocit, jako by zahrada byla nedílnou součástí domu.

Velice praktické je umístění spíže. Ta ubírá něco místa z technické místnosti. Je na krok ode dveří z garáže a propojená s kuchyní. Když manželé přijedou z obchodu, nemusejí nákup vláčet přes půl domu.

Dům je koncipován jako přízemní, ovšem má obyvatelné podkroví. Tento prostor ale zatím není využíván.

„Při stavbě pasivního domu jsem zjistil jednu věc. Pasivní dům je především poctivě postavený dům,“ říká Josef, který před stavbou i během ní hodně konzultoval s projektantem Petrem Marečkem. Ten, spolu s Michalem Jaďuděm, vytvořil projekt pro stavbu.

U předchozích staveb se Josefovi osvědčilo usadit dům na 80 cm vysokou vrstvu kulatých oblázků a stejně postupoval i v tomto případě.

„Jakmile si sednou, už se nehnou. Ani není potřeba je hutnit,“ vysvětluje. Na velké oblázky přišla vrstva malých oblázků, kterou ale už zhutňoval. Na malé oblázky položil dvě vrstvy speciálního tvrzeného polystyrenu, každou o síle 12,5 cm, a ze stejného materiálu po obvodu plochy domu ještě vytvořil 30 cm široký a 25 cm vysoký okraj. Tím vznikl mantinel, který zaarmoval a vylil betonem. Ten pak nechal vyhladit.

Na betonovou plochu se už pokládaly podlahové krytiny a nebylo třeba další vrstvy potěrů. „Tento postup je mnohem levnější, rychlejší a lépe se izoluje, než kopat základy, na které pak stavebníci stejně lijí několik vrstev betonu,“ tvrdí přesvědčeně.

„Když stavíte pasivní dům, musí se spojovací materiál pečlivě rozetřít přes celou plochu každého stavebního dílu. Nestačí jen na střed plácnout trochu malty a na to posadit další díl. To vám všude vzniknou štěrbiny, které pak člověk musí zatírat dodatečně, spáru po spáře. Tak jako jsem musel já, protože jsem si zapomněl ohlídat řemeslníky,“ podotýká Josef a vysvětluje, že tato pečlivost je nezbytná kvůli pozdějšímu testu neprůvzdušnosti budovy.

Ten se provádí tzv. blower-door testem. Při něm se dům naplní vzduchem pod tlakem 50 Pa a po dobu 4 hodin se měří, jak se tlak vzduchu uvnitř domu změnil, tj. kolik vzduchu z domu uniklo.

Pro pasivní domy s rekuperací tepla musí být množství vnitřního objemu vzduchu, které se za tu dobu netěsnostmi v obálce stavby vymění, menší než 60 %. To se udává parametrem n50< 0,6 za hodinu. (Josefův dům dosáhl při měření hodnoty 0,29 za hodinu.)

Když bylo obvodové zdivo hotové, dostavěl Josef už jen s pomocí své ženy všechny příčky. Omítky volil sádrové, které považuje za mnohem kvalitnější než cementovápnité.

Jednak do sebe dokážou natáhnout přebytečnou vlhkost ze vzduchu v interiéru a později ji zase vydat, jednak na nich po dodatečném sekání do zdi nezůstávají patrné „šlice“.

A naposled, podle Josefových zkušeností, si na nich nátěrové hmoty déle udrží svůj původní odstín a také je menší spotřeba barvy.

Ani omítání stěn se neobešlo bez potíží, řemeslník práci neprováděl kvalitně, proto si Josef vše nakonec udělal sám.

„Když stavíte pasivní dům, musíte chtít, aby vám řemeslníci omítli stěny úplně od země. Nesmějí začít třeba 15 cm nad ní, že tam ještě budou podlahy. To nepřichází v úvahu, to by pak na sebe jednotlivé vrstvy obálky domu nenavazovaly a vy tam nesmíte mít nikde ani skulinu.“

Jako podlahový materiál manželé zvolili vinyl a nedají na něj dopustit. Pochvalují si, že je na rozdíl od plovoucích podlah měkký a teplý. S teplem souvisí také zateplení stavby. Z vnější strany obvodových zdí je nalepena 30 cm tlustá vrstva polystyrenu. Na půdě je to pak 60 cm.

Dech ovšem Josefovi vyrazili dělníci, kteří mu instalovali okna koupená jako speciální okna pro pasivní dům.

„Každé takové okno je třeba oblepit speciální páskou, aby kolem něj neunikalo teplo. Oni to už měli skoro hotové a já koukám, že tam ty pásky nikde nejsou! Když jsem je na to upozornil, řekli mi, že je tam nedávají nikdy a že mi jich tu nechají, kolik chci. Jenomže ta jedna páska stojí několik tisíc korun a bez ní to okno nebude mít vlastnosti potřebné pro pasivní dům,“ říká Josef s tím, že řemeslníky přiměl k tomu, aby okna osadili znovu a tentokrát pořádně, i s páskami.

Každý pasivní dům má tzv. akumulační plochy. Slouží k tomu, aby akumulovaly teplo z dopadajícího slunečního svitu a vyzařovaly je v době, kdy se interiér začne ochlazovat.

Tuto funkci plní v domě v Šardicích velká betonová základna domu a betonový strop. Při jeho vylévání je třeba mít už na svém místě připravené veškeré trubky, kudy později povedou rozvody pro rekuperaci a ostatní instalace.

Když se Josef rozhodl stavět pasivní dům, počítal s tím, že si zažádá o dotaci z programu Zelená úsporám. Aby ji ale dostal, musel mít k domu dokumentaci osvědčující, že jde skutečně o pasivní stavbu. Její součástí byl i již zmiňovaný certifikát o provedeném blower-door testu.

Interiér domu je vytápěn po většinu roku pouze rekuperační jednotkou, k níž je navíc připojen i bojler na 180 l vody. V obzvláště chladných dnech se pak přitápí podlahovým topením, které je rozvedeno v hlavní místnosti domu a v koupelně. V pokojích plně stačí nechat přes den otevřené dveře.

„Předností rekuperace je neustálý přísun čerstvého vzduchu. Intenzitu vanutí vzduchu si nastavíme podle toho, kolik je tu právě lidí nebo jak je venku teplo, ale ani při nejvyšším stupni nemá člověk pocit průvanu. Kdybychom chtěli mít srovnatelně čerstvý vzduch v obyčejném domě jen díky otevírání oken, museli bychom je otevírat každou hodinu na 15 minut,“ říká Josef jako odpověď na některé předsudky panující vůči pasivním domům.

Návrh interiéru je dílem obou manželů. Marie měla přesně rozkresleno, kde bude stát který kus nábytku i jak může být který velký, aby se kolem něj dalo pohodlně procházet.

Skříňku v koupelně, skříň v ložnici a kuchyňskou linku si nechali vyrobit na zakázku. „Věděla jsem, že v kuchyni nechci skříňky až ke stropu, protože horní prostor je pak špatně přístupný,“ vysvětluje Marie. Barový pult měl být široký metr, aby pod ním mohly být z čelní strany 40 cm hluboké skříňky, zatímco na druhé straně, kde je umístěna i varná deska, měla být hloubka 60 cm.

Nás zaujala barevná kompozice velkého společenského prostoru. Zejména pak nápadité opakování zelené barvy z kuchyně. „Vždycky jsem chtěla, aby se jedna barva z předchozí místnosti opakovala v té následující a celý prostor se tak barevně propojil,“ shrnuje svůj tvůrčí záměr Marie.