Článek
Vlastní vily architektů jsou zpravidla vždy architektonicky zajímavé a stejně je tomu i u této. V šedesátých letech jejich malé množství odpovídalo celkové společenské situaci, která nebyla vilové architektuře příliš nakloněna. Skutečných vil vyrostlo opravdu velmi málo, navíc vznikaly spíše v ústraní.
Právě na stavbách, které architekti navrhují sami pro sebe, je jejich tvorba nejotevřenější, nejsvobodnější, tam se dá nejlépe vysledovat, jaký je jejich osobní vkus.
Zeleň vilu pohltila natolik, že téměř splynula s okolím.
Architekt Karel Prager patřil mezi nejvýraznější české architekty druhé poloviny 20. století. Šlo o silnou osobnost, která dávala české architektuře moderní tvář.
Jeho stavby nenechávají kolemjdoucí nikdy lhostejnými. Klasikou je Ústav makromolekulární chemie v Praze, s kdysi první skutečně lehkou závěsovou stěnou u nás. Pozornost budí i budova někdejšího Federálního shromáždění nebo Nová scéna Národního divadla.
Vila nabízí krásný výhled na Prahu
Pragerovo bydliště sice zůstalo stranou veřejného zájmu, ale od počátku to byla vila výjimečná. Nejen místem, které díky orientaci svahu nabízelo skutečně exkluzivní výhled na Prahu a přitom zaručovalo potřebnou míru soukromí.
Z ulice přitom stavba vypadala hodně nenápadně. Jako sevřená kostka s keramickým obkladem, přísná a přesná, na obou bocích s přísně vyřezanými hladkými plochami oken bez vnitřního členění. Vlastně to nejsou okna, ale skleněná stěna umožňující maximální otevření do zahrady, nad město.
Stavba vynikala strohou elegancí dokonalých proporcí, naprosté bezozdobnosti a přitom až poetické racionálnosti.
Tvar stavby zůstává zachován a je patrný i přes bujný porost.
Vila je v zásadě určena pro dvě generace a obsahuje dva velké byty v každém podlaží. Jedno podlaží navazující přímo na úroveň terénu, druhé je spojené vnějšími schody. Zahradní přízemní část stavby fungovala jako společný obývací prostor. Jde o vilu nabízející pohodlí, architektovo útočiště, zázemí, architektův svět.
Ve chvíli, kdy se v domě utvořila další rodina, bylo nutno stavbu upravit. Toho se ujal architekt Jan Louda, který rád pracuje s ocelí i s kovovými materiály a hledá jejich specifické architektonické možnosti, třeba i v neobvyklém užití.
Na původní stavbu nechal položit rozpůlený kovový válec, který je původně konstrukcí senážní věže. Na přísnou a přesnou kostku usadil kovovou klenbu, dům na domě, možná první pražský penthouse, nezávislý na tom, co je pod ním, obklopený svou vlastní terasou na střeše hostitele. Vila na vile obsahuje další dvě obytná podlaží.
