Článek
Většina kvalitní moderní architektury, realizované v Hradci Králové během první poloviny 20. století, byla v podstatě pracemi skupiny stejných architektů. Tu a tam se ale mezi nimi objevil další, více či méně známý architekt, který ovšem ve městě zanechal většinou pouze jediné dílo.
Ve výčtu těchto architektů, jakými byli Hubert Gessner, Bedřich Bendelmayer, Osvald Polívka, Pavel Janák, Otakar Novotný nebo Kurt Spielmann, figuruje i autor pražského Hlavního nádraží – architekt Josef Fanta.
Pro majitele vily byla její stavba životní událostí
Na jaře roku 1909 si jej, zřejmě pro jeho značné renomé, zvolil za autora své vily profesor královéhradeckého dívčího gymnázia Bohumil Hobzek.
Pro Bohumila Hobzeka neznamenala stavba vlastní vily jen praktickou záležitost, nýbrž jeden z nejdůležitějších životních okamžiků, což dosvědčuje vedle kolekce fotografií, kterými stavebník dokumentoval jednotlivé fáze stavby domu, i stavební deník, uzavřený slovy „S bohem skončeno dne 20. července 1910“.
Autor deníku Karel Kohout, zástupce firmy Robert Schmidt, která stavbu pod dozorem architekta Rudolfa Němce prováděla, pečlivě zaznamenal průběh stavby včetně návštěv, pokynů a zvláštních přání Josefa Fanty.
Z plánové dokumentace – rozkreslené v souladu s Fantovými představami zřejmě architektem Němcem již ve Schmidtově kanceláři v květnu 1909 – je zřejmé, že stavba prodělala ještě před dokončením dílčí změny.
Stavba měla více dekorativní barokní ornamentiky
Tyto víceméně kosmetické úpravy se projevily především v typu dekorativní ornamentiky, která byla aktualizována a podstatně zjednodušena. Tvrdé geometrické linky tak nahradily mnoho hravých barokizujících tvarů a bylo také upuštěno od náročné figurální výzdoby zahradního průčelí.
Podle prvotních předpokladů byl ovšem do hlavního štítu, obrácenému k Orlickému nábřeží, osazen eliptický reliéf Madony s dítětem od pražského sochaře Čeňka Vosmíka.
Rozložitý dům s nezaměnitelnou vysokou stanovou střechou zůstal již beze změn. Vnitřní organismus vily uspořádaný v duchu architektury 19. století utvářela dvojice stejných, za normalizace však přepažených bytů, přístupných ze samostatného schodiště.
Dům představuje nájemní vilu, slučující pozitiva rodinného domu s nájemním. Reprezentativní dům, jehož stavebníka dodnes připomínají monogramy na umělecky pojednané vstupní bráně, se díky péči a pochopení současných majitelů, Hobzekových potomků, těší dobré kondici.
