Článek
Majitel vily František Wawerka byl zakladatelem lipenské továrny na stavebniny a později i na obráběcí stroje. S manželkou Emilií měl syna Františka, který se po studiích na brněnské technice a zahraniční praxi začal od poloviny 30. let stále víc podílet na vedení podniku.
Na studiích se seznámil s brněnskou rodačkou Miladou, absolventkou farmacie na Univerzitě Karlově v Praze. Brzy po svatbě v roce 1937 se nastěhovali do nové vily, kterou František postavil v sousedství továrny a parčíku u staršího obytného domu rodičů.
Stavba má nadčasové geometrické tvary.
Jako v řadě jiných případů v té době, i Wawerkovi mohli ve svém domově prožít jen jedno desetiletí relativně klidného života. Továrna byla znárodněna už v první poválečné vlně a podobný osud potkal zanedlouho i vilu.
Manželé byli vystěhováni do Přerova, František pak v inscenovaném procesu odsouzen k pětiletému žaláři, Milada získávala jen podřadná zaměstnání.
Nákres předtavuje řešení obytné zóny.
Dům byl v šedesátých letech necitlivě měněn. Františkova rehabilitace v roce 1968 byla jen symbolická a po listopadovém převratu 1989 se v rámci restitucí manželům vrátila jen vila.
Vzhledem ke svému věku ji nabídli městu, které dar odmítlo, postoupili ji pak jednomu z příbuzných, který ji vzápětí prodal vedení bývalé Wawerkovy továrny. Navržená rekonstrukce podle projektu pražského architekta Olega Hamana brzy začala upadat.
Architekt navrhl maximální prosvětlení společenských prostor.
Dům je společnou tvorbou manželů Oehlerových a má rysy meziválečné moderny. Manželé Oehlerovi navrhli i vybavení většiny interiérů.
Forma hranolu, pásová okna a řešení střešní terasy navazují na motivy slavného pavilonu L´Esprit Nouveau od architekta Le Corbusiera. Naopak protilehlá zadní strana stavby, charakteristická kontrastem masivní zdi z neomítaných cihel se subtilní skleněnou stěnou a doplněná kruhovým oknem, připomínala tvorbu holandské skupiny De Stijl.
Architekti si pohráli s magií čísel
Vedle jemné proporční vyváženosti vycházející ze zlatého řezu je u okenních os zajímavé důsledné užívání magických čísel (3, 5, 7).
Se světlou břízolitovou fasádou průčelí kontrastují karmínově zbarvené části a sytě zelené dveřní a okenní rámy. Trojka se promítla i do dispozičního řešení.
Přízemí je členěno do tří základních částí – na komunikační sekci (vstup, schodišťová hala), na kuchyňskou část a na velký obývací pokoj, který se opět skládá ze tří celků.
Interiér je rozčeněn na funkční zóny.
Dominantními prostory interiéru jsou obě veřejné místnosti v přízemí. Ve vstupní hale nechybí krbová stěna v kombinaci spárované keramiky s travertinovou římsou, otevřené schodiště k patru s vyzděnými parapety doplněnými zábradlím a konečně organicky tvarovaný parapet galerie.
Skleněná stěna umožnila spojit venkovní a vnitřní prostory
Stěny obývacího pokoje byly z větší části obloženy ušlechtilým dřevem a ze stejného materiálu byly i posuvné příčky umožňující oddělení jednotlivých částí. Jídelní část sousedí se zimní zahradou.
Nejzajímavější technickou součástí se stala skleněná stěna, kterou bylo možné zapouštět do podlahy a spojit tak interiér se zahradou. Šlo o motiv převzatý nepochybně z Miesovy brněnské vily Tugendhat.
V suterénu jsou kromě domovnického bytu hospodářské prostory, v druhém podzemním podlaží protiletecký kryt, opatřený uzavíratelnými dveřmi a odvětraný šachtou do anglického dvorku.
