Venkovský domov kostýmního výtvarníka Josefa Čechoty

Zajímavý byl objekt a byt, který jsem vybral. To bylo prvotní. Teprve po přestěhování jsme přišli na to, jak je život mimo centrum najednou jinde. Z oken bývalého bytu jsme koukali na Vltavu, Hrad a Petřín. Zdánlivě romantika a pro mnohé sen. Jenže ten byt byl přímo nad Náplavkou. V zimě celkem klid, ale v létě... Centrum jsme si za dvacet let života užili ažaž. Navíc jsem, pro mnohé překvapivě, „hlínomil“.

V bývalém bytě jsme měli malý balkón a tady máme pod okny kuchyně celou zahradu, ráno slyšíme zpívat ptáky a vůně růží se v letním období po ránu míchá s vůní čaje a chleba s máslem a vajíčkem natvrdo.

Jsme ve věku, kdy si víc než barů a klubů všímáme právě přírody, a ta je v centru přesně ohraničená: „nešlapejte na trávník“, „voďte psy na vodítku“ a podobně. Centrum „už bylo“. A Stella si celý tento vesnický mikrokosmos užívá s námi.

Jde o rekonstrukci bývalého panského sídla z roku 1860, které italský architekt Alberto Di Stefano zrenovoval s opravdovým citem pro každý detail. Mnoho původních prvků zůstalo zachováno a v celém objektu se potkává minulost se současným životem.

Byt se skládá z kuchyně (tam, kde původně byla kuchyň zájezdního hostince z roku 1860!) a z bývalého výčepu, který je rozdělen na obývací zónu a ložnici. Tento prostor je nápaditě dělený vestavěnou koupelnou a šatnou tak, že nedošlo k narušení původního fazetového stropu. Obě místnosti jsou právě díky zachovalým stropům vzdušné a velkorysé.

Mít kuchyň v bývalé hospodské kuchyni a obývák ve výčepu, který chlap by si tohle nepřál? Do dispozic bytu jsme už nezasahovali. Pracovali jsme s prostorem, který byl daný a nám vyhovoval. Jedinou změnou bylo položení dřevěné sendvičové podlahy.

Estetiku jsme neřešili. Úplně stačí postavit se v létě do zahrady a rozhlédnout se kolem. Citlivá rekonstrukce, zachování původních prvků stavby a jejich současná úprava byly z našeho pohledu dokonalé.

Pravdou je, že jsme se museli z původních více než 100 m2 vypořádat s prostorem řádově menším. Myslím ale, že se nám to podařilo. O tom svědčí i názory těch, kteří k nám jezdí na návštěvy.

Prioritou byla kuchyň – oba rádi vaříme a hostíme přátele (viz profil „Nejen teplé talíře“ na facebooku). Sem se nám podařilo umístit i pohovku na lenošení s výhledem do zahrady. Pracovní stůl si našel své místo v obývacím pokoji přímo u okna s hlubokými parapety a s výhledem k plovárně.

V ložnici jsme prvních pár dní téměř nemohli usnout – odvykli jsme úplnému tichu. Zvykli jsme si ale velmi brzy.

Vrátím se k už řečenému: chtěli jsme domov. Neměli jsme v plánu realizovat ukázkový byt a bylo pro nás důležité vyhnout se uniformitě jednotného stylu.

Domov jsme dali dohromady díky předmětům, které nás už nějaký ten rok provázejí životem. Téměř každý kus nábytku má svůj příběh, bez kterého bychom ani jeden z nás nebyli úplní. Domov se rodí, domov se nestaví. A zřejmě máme v sobě oba „to něco“, co například dokáže dát vedle sebe zdánlivě nesourodé doplňky a nábytek, aniž by vznikl chaos, o kterém mluvíte.

To neznáte Marka. Má svůj názor, ale díkybohu pro nás oba se naše názory na to podstatné vždy vzájemně prolínají. V něčem jsem ustoupil já, v něčem Marek. Někdy zavrtěl hlavou Marek, jindy já. Ta hra nás baví. A Markův otisk v bytě? On sám. Doufám, že Marek cítí stejně i „můj otisk“.

Bohužel jsme byli s ohledem na prostor nuceni některé obrazy uložit u mě v ateliéru. Na stěny domova se tak dostaly obrazy a fotky, které jsou opravdu důležité – přinášejí nám oběma vzpomínky a lidé, kteří nás navštíví poprvé, se v bytě, jak nám řekli, cítí jako v malé galerii.

Obrazy a fotky kultivují nejen prostor k žití, ale také žití samotné. U nás to tak funguje.

A autoři? Víte, ono to v konečném důsledku není o autorech, ale o tom, co z obrazů nebo fotografií cítíme. Jak je nám s těmito díly příjemně. Ale když už jste se zeptala, jde o obrazy absolventů AVU, na zdi visí vedle grafiky od Jaroslava Šerýcha starý akvarel od Vojtěcha Sedláčka a proti němu grafika od Jaroslava Róny.

Dále s námi žijí díla Jiřího Davida, Tomáše Němce, Eugenia Percossiho, Toyen nebo Vladimíra Komárka. Zdánlivě opět nesourodý mix, ale funguje. Obrazy sousedí s fotografiemi od Petera Župníka, Gorana Tačevského, Pavla Máry a dalších.

Už několik let jsem opravdu vášnivým sběratelem litého skla od šedesátých do osmdesátých let. Váz, popelníků, mís na ovoce a skleněných dóz máme v bytě tolik, že bychom mohli z fleku otevřít prodejnu s nimi.

U většiny skla z mé sbírky znám i autora, rok výroby a u některých i číslo modelu. Faktem je, že i přes tehdejší sériovou výrobu, má toto sklo stále vysokou estetickou hodnotu. Baví mě jeho tvarosloví, barevnost a také samotný proces pátrání po autorech. Navíc máme oba rádi kytky. Hodně kytek. A tak potřebujeme i hodně váz…

Mám rád výzvy, a proto ke všem projektům, ať už je to reklama, videoklip nebo film, přistupuji podobně. Vždy se snažím oděvem/kostýmem vystihnout a podpořit charakter postavy. V ideálním případě je mi odměnou pocit herce, který se v kostýmu lépe vžívá do postavy. Inspiruje mě svět výtvarného umění – soulad či kontrast barev, tvarů, struktur a hmoty. Při práci na historických projektech čerpám ze samotného období, které kostýmově vizualizuji. Mými zdroji jsou i knihy a dobové časopisy.

V případě kostýmní výpravy k seriálu Mamon (HBO) jsem pracoval s chladnou poetikou severských filmů. Před začátkem práce na filmu Anthropoid jsem navštívil Vojenský historický ústav a jeho expozici armádního muzea. Důležitými zdroji byly i dobové časopisy, které jsem nakupoval po všech možných antikvariátech.

Jsem s výsledky mé dosavadní práce spokojený. To je pro mě důležité. Jestli jsem i úspěšný, jak říkáte, musí posoudit jiní. Na svém kontě mám kostýmní návrhy pro desítky reklamních spotů, videoklipů a tři celovečerní filmy.

V oblasti reklamy jsem shodou náhod prací pro nejvýznamnější výrobce počítačových her považován za českého kostýmního specialistu právě pro ně.

Nedávno jsem strávil pár dní na Ukrajině a v Lisabonu, kde jsem oblékal hrdiny nové hry PlayStation. Hodně mě bavila i práce na kostýmech pro pódiovou prezentaci elektropopové formace Cartonnage a volnou tvorbu jsem naposledy prezentoval na společném uměleckém projektu s Eugeniem Percossim. Jak vidíte – z „každého rožku trošku“ stejně jako u nás doma.

Mým snem stále zůstává vytvořit kostým pro operní nebo divadelní představení, sci-fi, pohádku nebo komedii. Práce v takových případech dovoluje popustit uzdu fantazii. Nebráním se žádnému žánru. Jsem zvědavý na to, co mě ještě čeká. A jakou osobnost bych rád oblékal? Jamieho Dornana pro film Anthropoid oblékal „kluk ze Středokluk“. Jsem spokojený. A těším se na další výzvy…

Módní trendy v oblasti módy a designu jdou v zásadě dvěma směry: směrem do budoucnosti (nové technologie, 3D tisk, hi-tech materiály, digitalizace), ale je tu také pohled zpět, návrat k tradičním materiálům, ruční řemeslné výrobě a téměř zapomenutým a znovuobjevovaným technikám.

V pracovním životě mě samozřejmě svým způsobem obě tyto cesty ovlivňují. Osobní život – to je něco úplně jiného. V osobním životě se kopírovat nemá, v něm se cení originalita.

Jana Polomová, www.modernibyt.cz