Článek
Architekt, malíř a učitel Josef Skřivánek nešel po vzniku samostatného českého státu cestou národního dekorativismu s optimismem sršící barevností, ale upnul se k představě oživení stavební kultury české renesance.
O to se snažil i architekt Antonín Wiehl a jeho stoupenci z konce 19. století.
Fasádu stavby krášlí nástěnná technika sgrafito.
Charakteristickými rysy Skřivánkových staveb finančních úřadů a státních institucí se staly sokly s vystouplými plastickými kvádry, sgrafitované fasády pokryté slogany a prvky opticky zvětšující fasádu.
Vilu krášlí prostorné lodžije.
Pražský i vídeňský projektant v té době uplatnil svůj retro styl i na dvou soukromých zakázkách, postavených v letech 1923–1924. Šlo o vilu právníka Eduarda Šrota v Olomouci a rodinný dům majitele žulových lomů Jiřího Matuly v Hlinsku ve východních Čechách.
Architekt si oblíbil dekorování fasády sgrafitem
Oba domy spojuje řada stejných rysů. Jde hlavně o střechu s řadou vikýřů, sgrafita se stylizovanými psaníčky nebo otevřené patrové lodžie na jednom z kratších boků domu.
Vstup do vily je řešen poměrně nenápadně.
Stavby mají panslovanské prvky, které mají zdůraznit slovanskou vzájemnost národů. Podobnost je i v dispozičním řešení, předně v netradičně posazeném schodišti do nároží.
