Už staří Peršané měli v domech klimatizaci. Byla ovšem ekologická a zadarmo

Město Jazd leží asi 280 km jihovýchodně od Isfahánu, v oáze na pomezí pouští Dašt-e Kavír a Dašt-e Lút a z dnešního hlediska bylo před více než dvěma tisíci lety centrem vyspělých technologií. Staří Peršané v něm vytvořili hned několik zcela nadčasových systémů.

Například podzemní chladírny s ledem, podzemní zavlažovací systém a byla zde i fungující síť kurýrů.

Dnešní vědce a některé architekty ovšem ze všeho nejvíce zajímají tzv. bâdgiry, tedy větrné věže, či chcete-li lapače větru. Jde o věže a vížky s kruhovým i hranatým půdorysem.

Ač jsou v současnosti mnohé z nich už poničené a zbořené, je stále Jazd místem, kde se jich zachovalo nejvíce na světě. A to i přesto, že jejich původ lze podle některých historiků hledat ve starověkém Egyptě. Jiní se naopak domnívají, že právě území dnešního Íránu je místem zrodu této technologie. Ať tak, či tak, je zřejmé, že právě zásluhou větrných věží se města vybudovaná v horkém pouštním prostředí stala trvale obyvatelnými.

Základem fungování větrných věží jsou dvě hlavní fyzikální síly. Tou první je síla samotného větru, který nahání vzduch dovnitř věží. Nasměrován pevně zabudovanými lopatkami v horní části věže sestupuje dolů, kde na dně věže „upustí” veškeré případné nečistoty, jako je písek nebo kamínky.

Vzduch je pak veden interiérem budovy, někdy dokonce ještě nejdříve nad podzemní nádrží s vodou, aby se ještě více ochladil a pak opouští interiér druhou věží. V tomto bodě vstupuje do hry druhá důležitá síla, a tou je vztlak. Tím, jak se vzduch ohřeje, snaží se vystoupat druhou věží vzhůru.

Ač takto popsán zní starověký systém velice jednoduše, tak úplně jednoduché to zase není. Aby celý systém fungoval co nejefektivněji, je potřeba zvolit správnou polohu věží, správně je orientovat, zvolit pro ně správný půdorys, vytvořit otvory v jejich vršku o správném rozměru a tvar, určit správné natočení vnitřních lopatek i uspořádání vlastního interiéru domu tak, aby jím vzduch mohl opravdu volně a přirozeně proudit.

Sesynchronizovat všechny tyto aspekty dohromady, právě v tom tkví genialita někdejších stavitelů.

Přestože se větrné věže postupně rozšířily po celém Středním východě a Severní Africe, všeobecně se předpokládá, že to byli právě Peršané, kdo dotáhl jejich systém k dokonalosti a kdo je také vylepšil o podzemní nádrže.

Současné vědce a techniky zajímají lapače větru především proto, že k ochlazování vzduchu nepotřebují žádnou energii a jsou tedy velice ekologické, a navíc i zadarmo (nepočítáme-li náklady na vybudování věží).

Vzhledem k tomu, že právě oblast klimatizace a chlazení je pátým největším spotřebitelem elektrické energie na světě, podotýká v této souvislosti server rozhlasové a televizní stanice BBC, že je pochopitelné, že tato starověká technologie nabývá čím dál více na významu.

Mezi výzkumníky se proto začínají ozývat hlasy volající po jejím oživení v rámci moderní architektury.

Ve skutečnosti, jak poznamenává web BBC, se tak už v posledních desítkách let děje. Stavby, které více či méně pracují na obdobném principu jako íránské větrné věže, lze objevit na různých místech tzv. západního světa.

Ať již je to například obchodní centrum v Dartfordu či supermarkety v Manchesteru na území Velké Británie, anebo návštěvnické centrum v Národním parku Zion v jižním Utahu v USA, jejich vzhled se může třeba měnit, samotný princip fungování zůstává ale stále stejný.