Světoznámá Kabinová věž Nakagin by mohla skončit rozebraná v muzeích

Když ji v Tokiu na počátku 70. let postavili, znamenalo to určitou revoluci v architektuře. Šlo totiž o první budovu kompletně tvořenou prefabrikovanými prvky.

Budova s osobitým vzhledem připomínajícím vztyčená chapadla chobotnice je vysoká 54 metrů a tvoří ji dvojice spojený věží. Její autor, japonský architekt Kišo Kurokawa, je považován za zakladatele architektonického směru zvaného metabolismus a tato stavba je jedním z jeho ukázkových děl.

Výškový dům Nakagin byl zajímavý již od počátku použitím a seskládáním 140 předem vyrobených kapslí, z nichž každá má vnitřní rozměry 2,3 x 3,8 x 2,1 m (š x d x v) a charakteristické kruhové okno.

Ocelové kapsle jsou připevněné vždy k jednomu z betonových jader (centrálních kůlů) jen pomocí čtyř šroubů. Tyto spoje byly navrženy tak, aby zvládly obrovskou zátěž, a přitom je ale bylo možné kdykoli snadno rozpojit. Důležitou součástí projektu totiž byla snadná recyklovatelnost stavby a s tím tedy i související rychlá rozebratelnost na jednotlivé buňky.

Každá z kapslí nabízí užitnou plochu 8,5 m² a určena je pro jednu osobu. Veškeré zařízení je řešeno jako vestavné – nábytek, koupelna, toaleta, klimatizace atd. Každá kapsle svému obyvateli nabízela i v té době komfortní vybavení v podobě telefonu, magnetofonu, rádia či televize. Sloužit může jako garsoniéra k bydlení, nebo jako pracovna. Pokud chtěla rodina bydlet v tomto domě pohromadě, prostě se několik kapslí propojilo.

Stavba zabírá plochu 429 m² a nabízí užitnou plochu 3091 m².

Třináctipodlažní budova byla navržena jako obytná. Určena byla především pro zaměstnance firem, kteří bydlí na venkově a dlouhé dojíždění každý den do práce a domů by se jim nevyplatilo. Buňky měly být pro ně jen noclehárnou přes týden.

Jak připomíná deník The Guardian, architekt Kurokawa, jenž zemřel v roce 2007, původně předpokládal, že jednotlivé kapsle budou každých 25 let odstraněny a nahrazeny novými. To se ale nedělo, a tak po více než půl století existence je dům obalen sítěmi, které zachycují odpadávající úlomky rzi a betonu.

Od roku 2006 se otevřeně hovoří o možné demolici stavby. Ze 140 buněk je v současnosti obydleno už jen necelých 30. Ostatní slouží jako kanceláře, eventuálně sklady.

Budova nesplňuje moderní normy odolnosti vůči zemětřesení, problematické jsou po letech rovněž zastaralé odpady a rozvody vody i velké množství prvků vyrobených z azbestu. Výměna buněk za nové se ukázala jako přespříliš nákladná.

To vše ukazuje na blížící se konec ikonické stavby. Proti jejímu zbourání se ovšem staví minimálně někteří z dvacítky jejích obyvatel. „Chceme, aby věž přežila, i když v jiné podobě, aby zůstala idea metabolismu živá. Není to jen místo, kde lidé bydlí a pracují. Inspiruje lidi k tomu, aby byli kreativní a inovativní,” řekl redaktorům Guardianu Tatsujuki Maeda, který si v domě v uplynulých 12 letech koupil 15 jednotek a pořádá po nich organizované prohlídky s výkladem.

Výtěžek chtěl původně věnovat právě na obnovu stavby. Nyní však ale i on uznává, že její uchování v současné podobě není možné.

Určitá naděje věži zasvitla na chvíli před dvěma lety, kdy o koupi budovy projevil zájem investor ze zahraničí. Kvůli protipandemickým opatřením se ale do Tokia již nedostal, aby si stavbu osobně prohlédl, a plán na její záchranu ve stávající podobě tím tak patrně definitivně padl.

Maeda nyní usiluje o to, aby byla věž rozebrána a jednotlivé buňky se dostaly jako ukázka svébytného architektonického stylu do muzeí, galerií či dalších institucí, a aby věž přežila tedy alespoň v podobě těchto fragmentů. O kapsle prý již projevily zájem muzea z USA, Velké Británie, Německa, Francie i Polska.

„Evropané chápou potřebnost zachovávání budov, jako je tato, zatímco Japonsko je stále ve vleku mentality ‚co je staré, strhnout a nahradit novým',” smutní Maeda.