Sportovně založená rodina žije v atypickém rodinném domě

Rodina si tuto část Průhonic velice oblíbila, a tak se nějaký čas snažila přemluvit k prodeji původního majitele parcely, kde býval neudržovaný sad. Nakonec se dohodli.

Rodina pozemek koupila a mohla začít stavět vlastní dům. Pro jeho návrh uspořádala jakousi minisoutěž mezi přáteli architekty. Jedním z požadavků bylo, aby měl dům subtropický skleník, protože tato flóra je koníčkem majitelky.

Už prostředí, kde stavba vznikla, je poněkud neobvyklé. Na jihozápadě je parcela domu ukončena strmým skalním srázem s výhledem na průhonický zámek, zatímco vedle vstupu na pozemek stojí trafostanice.

Architekti pro dům navrhli celkem šest hlubinných vrtů, jež využívá dvojice tepelných čerpadel země-voda. Stavba je umístěna v severním rohu pozemku, v blízkosti vstupu na parcelu, a svou jednou stranou kopíruje hranici se sousedním pozemkem, pro nějž funguje jako plot, který bude v budoucnu porostlý zelení.

Tato stěna domu pokračuje až k ulici, kde nejenže blokuje výhled na trafostanici, ale také znemožňuje vzájemný vizuální kontakt se sousedy, což bylo dle architektů jejich přáním.

Hlavní výzvou pro návrh projektu domu bylo vyrovnání se s velikou členitostí terénu. Objekt navržený jako přízemní stavba s obytným podkrovím a bez podsklepení jej do značné míry kopíruje. Proto jeho jednotlivé části nejsou na stejné úrovni.

Je rozdělen do dvou křídel, z nichž jedno plní funkci denní části domu a druhé, logicky, slouží jako zóna pro relaxaci a odpočinek. Tam je umístěn ovšem i vstup do domu krytý pergolou. Zakončeno je skleníkem spojujícím přízemní prostor s podkrovím.

Část parcely mezi domem a ulicí je určena k parkování vozidel. Součástí domu je pak vestavěná přízemní garáž.

Architekti se v maximální míře snažili propojit interiér s exteriérem, čemuž napomáhá plynulý přechod z jídelny do obývací zóny a odtud pak už rovnou do zahrady. Celá jihozápadní fasáda je prosklená, s možností jejího otevření.

Ze společenského prostoru (jídelna/kuchyně/obývák) se po schodech vystupuje o půl patra výše do druhého křídla, kde je umístěna čtveřice ložnic, rozdělených do dvojic dělících se vždy o společnou šatnu a koupelnu.

Architekti klidový režim této části domu podpořili malou vnitřní japonskou zahradou, jež prosvětluje danou část domu.

Hlavní ložnice domu společně s koupelnou je otevřena do skleníku. V přízemí, pod ložnicemi, je relaxační zóna s vířivkou a saunou. Od technického zázemí stavby je taktně odděluje zmiňovaná japonská zahrada.

Veškeré obytné pokoje jsou orientovány tak, aby směřovaly do zahrady. Stavba se tak vůči ulici tváří nepřístupně, cílem je chránit soukromí jejích obyvatel. Jak poznamenávají architekti, právě zahrada je hlavním motivem stavby a s postupujícím časem, kdy bude její podoba ještě upravena a přibydou stromy, stane se dům na pozemku nenápadnějším a skrytějším.

Architekti využili pro stavbu tradičních materiálů. Na sucho skládanou fasádu z tmavé štípané břidlice zkombinovali s betonem, kovem a sklem. U většiny stěn se počítá do budoucna s tím, že obrostou zelení.

Sedlová střecha s mírným sklonem spádu je dle architektů optickým pokračováním zahrady. Její velkou část tvoří zatravněná terasa navazující vizuálně na sousední zahradu. K pokrytí střechy vybrali architekti titanzinkový plech, který nejlépe ladí s ostatními materiály domu.